Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2733/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. -158 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 č.j. -133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení článku 1, článku 4 a článku 90 y a článku 1, článku 3, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a 2 základních práv a svobod (dále jen " ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalované Komerční bance, a. s., byla uložena povinnost zaplatit mu 380 000 Kč s přísl., a to z titulu náhrady škody (ušlého zisku), jež mu měla vzniknout zmařením dražby, v níž vydražil nemovitost za částku o 380 000 Kč nižší, než jak byly dotčené nemovitosti oceněny znaleckým posudkem (pozdější vydražitel ji prodal za částku 650 000 Kč); přitom dražba byla zmařena tím, že žalovaná včas neplnila k rukám dražebníka, ačkoli se k tomu podle smlouvy o hypotečním úvěru zavázala.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. -99 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že žalovanou v souladu s ustanovením § 501 odst. 1 obch. zák. požádal o čerpání úvěru, a ani jinak nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila povinnost ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2008 č.j. -133 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se s jím učiněnými závěry (vyjma dílčí argumentace prostřednictvím § 376 obch. zák.) a doplnil je uplatněním názoru, že nelze ani dovodit existenci škody, neboť nebyla dána příčinná souvislost mezi případným porušením právní povinnosti žalované a ušlým ziskem stěžovatele, jelikož cena nemovitosti dosažená v dražbě odpovídá obvyklé ceně nemovitosti a případné její další "zhodnocení" se zmařenou dražbou nesouvisí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2010 č. j. -158 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a odkázal na rozhodnutí, v nichž jím vznesenou právní otázku již dříve posoudil, a napadený názor odvolacího soudu je s nimi v souladu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování a porušení rovnosti stran, jestliže se soudy přiklonily k nepodloženému tvrzení silnější strany, ačkoli splnil veškeré podmínky pro čerpání úvěru, podepsal příslušnou žádost a žalovaná původně své pochybení uznala.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na srozumitelná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze odkázat.

Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde zjevně není; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry soudy sice stručně, avšak stále ještě adekvátně a srozumitelně odůvodnily.

Vzhledem k tomu otázka "správnosti" skutkového zjištění, zda stěžovatel požádal o čerpání úvěru či nikoli (o což primárně v dané věci šlo), ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel ostatně neoponuje jinému (právnímu) závěru, který sám o sobě zakládá posouzení jeho nároku jako nedůvodného, že totiž absentuje okolnost vzniku té škody, již v žalobě identifikoval.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu