Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2922/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatelky D. H., právně zastoupené advokátem JUDr. Oldřichem Kohoutem, tř. Čs. armády 300, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 1998 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelka vykonávala na základě pracovní smlouvy pro vedlejšího účastníka funkci zástupkyně ředitele Celního úřadu v Hradci Králové. Dopisem ze dne 28. 4. 1995 jí bylo sděleno, že s ní zaměstnavatel okamžitě ruší pracovní poměr, a to pro hrubé porušení pracovní kázně. Porušení pracovní kázně mělo přitom spočívat v tom, že stěžovatelka ověřila pravost podpisu na čestném prohlášení při dovozu osobního automobilu, ačkoliv uvedená osoba na celním úřadě prokazatelně nebyla a dále dne 29. 12. 1994 vydala rozhodnutí o propuštění dovezeného automobilu, které bylo doručeno deklarantovi do vlastních rukou proti podpisu, přičemž deklarant na celním úřadě nebyl a nemohl převzetí rozhodnutí podepsat. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka jednala v rozporu se , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka oproti tomu tvrdí, že po celou dobu jednala zcela v souladu s a soudy nebraly na zřetel, zda-li šlo v daném případě o porušení pracovní kázně nebo o neuspokojivé pracovní výsledky. Soudy při posuzování intenzity porušení pracovní kázně nectily zásadu rovnosti před zákonem, neboť uvedly, že na výkon určitých povolání je nutné pohlížet z přísnějšího hledisky. Stejně tak soudy nepřihlédly k tomu, že ověřování podpisů v rámci celního řízení nestanoví žádný zákon, nepatří do povinnosti celníka a nebylo tudíž ani náplní práce stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů došlo dle náhledu stěžovatelky k porušení zásad a tím i spravedlivého procesu.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě, že aplikace a interpretace norem jednoduchého práva dosáhne ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu se jedná o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález

sp. zn.

, publ. in. Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité normy jednoduchého práva (např. nález

sp. zn.

, tamtéž, sv. 3, str. 45), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález

sp. zn.

, tamtéž, sv. 22, str. 65). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo.

K namítanému porušení y Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu