Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 861/10

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, AK se sídlem Španielova 1267, 163 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009 č. j. -4665 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2009 č.j. -4040 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v jeho trestní věci s tím, že jimi byl porušen článek 1, článek 36 odst. 1 a článek 40 odst. 6 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Ústavní soud zjistil, že tamní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. -3761 shledal stěžovatele vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování dle ustanovení § 185 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době do září 2004 si bez zákonného povolení opatřil v rozsudku specifikované zbraně a střelivo; stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci, přičemž soud současně zrušil výroky o trestu za sbíhající se trestné činy z tří dříve vydaných rozsudků - ze dne 2. 9. 2004, 28. 6. 2005 a 5. 4. 2006 (bod I.). Dále byl stěžovatel tímtéž rozsudkem shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že nejméně od dubna 2005 do dne 18. 12. 2005 si ve vazební věznici opatřil 70 g pervitinu tak, že mu byl zasílán v balíkových zásilkách nebo dopravován v šipkách vystřelovaných kuší na vězeňský dvůr a stěžovatel jej zčásti zkonzumoval, prodal nebo daroval, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (bod II.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2009 č.j. -4040 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu v bodě II. a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve stejné výši se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 27. 10. 2009 č. j. -4665 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel má za to, že při hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2008 v jeho nepřítomnosti nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědí svědků P. a I., proti nimž měl zásadní výhrady. Uvádí, že dne 10. 3. 2008 požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti s tím, že se jej asi žádný úkon nebude týkat, a s týmž přesvědčením pak požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti i dne 11. 3. 2010. Stěžovatel soudu vytýká, že jej neupozornil na provádění důkazů ve vztahu ke skutkům, kterých se měl dopustit, a nedotázal se jej na souhlas se čtením výpovědí výše zmiňovaných svědků. Dále se stěžovatel cítí být poškozen rozdělením ukládaných trestů na trest souhrnný a trest samostatný, které ve svém souhrnu činí 12,5 let, čímž je výrazně překročena horní hranice trestních sazeb u obou trestných činů, pro něž byl odsouzen; stěžovatel takto uložené tresty považuje za přísné a příliš vysoké.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález

, Sb. n. u. sv. 49, s. 119), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 y). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.

Taková situace však ve stěžovatelově případě nenastala. Oba uložené tresty odnětí svobody se pohybují v rámci zákonem stanovené výměry a použití souhrnného trestu toliko u trestného činu nedovoleného ozbrojování je správné; v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na srozumitelné a takřka didaktické odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (srov. s. 69 - 70 rozsudku), vrchního soudu (srov. s. 66 rozsudku) a Nejvyššího soudu (srov. s. 12 usnesení). Výše obou trestů byla pečlivě uvážena a odůvodněna, jelikož krajský soud se osobě pachatele a okolnostem páchání trestné činnosti věnoval velmi důkladně. Charakteristika stěžovatelem páchané trestné činnosti, jak ji soudy formulovaly, je přiléhavá a jí pak koresponduje výše uloženého trestu. Proto Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí o druhu a výši uložených trestů neporušuje princip zákonnosti trestu, netrpí svévolí ani nevykazuje jiné další znaky ústavní nekonformity.

Rovněž stěžovatelově námitce porušení zásad přítomnosti obžalovaného při provádění důkazů v hlavním líčení není možno přiznat opodstatněnost; Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, který tuto námitku podrobně přezkoumal a shledal ji nedůvodnou (srov. s. 13 - 14 usnesení), pročež Ústavní soud na ně odkazuje.

Lze tedy shrnout, že obecné soudy se postupem v hlavním líčení a uloženými tresty nedopustily porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu