Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2347/10

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Koliště 55, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 čj. -171 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007 čj. -134 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným osobně dne 11. 8. 2010 se CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 500.000 Kč s "dovětkem".

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud" ) vyplývají následující skutečnosti.

Dne 26. 2. 2007 nalézací soud uložil žalovanému 1) a žalované 2) zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 500.000 Kč a stanovil podmínky a důsledky uspokojení pohledávky (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Námitku promlčení vznesenou žalovanou 2) neshledal opodstatněnou s odůvodněním, že realizace práva na uspokojení ze zástavy je realizací věcného práva k věci cizí, jež se nepromlčuje.

Dne 27. 9. 2007 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované 2) rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 2. 2007 v napadeném vyhovujícím výroku ve vztahu k žalované 2) změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Neztotožnil se s právním posouzením otázky promlčení uplatněného nároku nalézacím soudem (se závěrem, že zástavní právo se nepromlčuje) a zdůraznil, že zástavní právo podléhá promlčení a tento svůj právní názor podrobně odůvodnil.

Dne 27. 5. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2007 zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.) a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v řízení před odvolacím i dovolacím soudem byla porušena základní práva a svobody dle , a d a y. Zrekapitulovala průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a poukázala na vývoj názorů praxe a odborné veřejnosti na otázku promlčení zástavního práva; uvedla, že v době rozhodnutí nalézacího soudu neměla důvod pochybovat o tom, že zástavní právo se nepromlčuje a také jí nebyla známa judikatura naznačující opačný názor. Dovolacímu soudu vytkla, že ve svém rozhodnutí opomněl, že odkazovaný výklad a judikatura v době uplatnění nároku a rozhodování nalézacího soudu neexistovaly, čímž porušil zásady právní jistoty a legitimního očekávání.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces svévolnou interpretací a aplikací hmotných a procesních zákonných ustanovení o promlčení práva na uspokojení ze zástavy odvolacím a dovolacím soudem.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález

, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci z níže uvedených důvodů neshledal.

Pokud se jedná o názorovou nejednotnost v otázce promlčení zástavního práva mezi rozhodnutím nalézacího soudu ze dne 26. 2. 2007 na straně jedné a rozhodnutími odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2007 a dovolacího soudu ze dne 27. 5. 2010 na straně druhé, na niž poukazovala stěžovatelka, Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svou povahou důsledkem, který je vlastní každému hierarchicky uspořádanému soudnímu systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2005 ve věci Blücher proti České republice, stížnost č. 58580/00, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2005). Výrazem této skutečnosti jsou např. ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nebo ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, o zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování obecných soudů rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem.

V projednávaném případě Ústavní soud po posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že veškeré soudy ve věci rozhodující ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole; jinak řečeno neukázalo se, že by odvolací a dovolací soud ze skutečností, které jim byly předloženy, vyvodily svévolné závěry nebo že by překročily meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ. Rovněž nelze říci, že napadenými rozhodnutími byla porušena povinnost obecných soudů postupovat co nejjednotněji za účelem zajištění právní jistoty.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu