Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2323/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K., 2) J. Š. a 3) P. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem Brno, Zatloukalova 35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti J. K., J. Š. a P. V. (dále jen "stěžovatelé") navrhli zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro údajné porušení , , 2d (dále jen "").

Zmíněným usnesením odvolací soud, k odvolání státního zástupce, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. , kterým byli stěžovatelé zproštěni obžaloby pro pokračující trestné činy ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle § 193 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které jsou stíháni [§ 226 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Současně rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně a podle § 262 TrŘ nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Podle stěžovatelů je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, protože ten, na rozdíl od soudu prvního stupně, nerespektoval zásadu in dubio pro reo. S ohledem na tento závěr jsou přesvědčeni, že byli již dvakrát odňati svému soudci bez řádného důvodu.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Stěžovatelé navrhují zrušit usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v části, kterou bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrácena k novému rozhodnutí a projednání.

V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy tedy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn.

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 1 TrŘ) v zásadě nejde o finální rozhodnutí, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež takto není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatelé mají možnost v jeho rámci uplatňovat své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovatelům zachovány i všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv, jimiž mohou napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí, včetně dovolání.

Proto je nutno ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou ( ).

Přípustnou je ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadají výrok odvolacího soudu, kterým rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Podstatou této části ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů ohledně aplikace § 262 TrŘ odvolacím soudem a jeho (ne)dostatečného zdůvodnění. I v otázce posouzení ústavní konformity postupu odvolacího soudu podle § 262 TrŘ je třeba vycházet z principu, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (y ČR), není další "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ani mu nepřísluší role arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich.

Možnost přikázat věc jinému senátu (samosoudci) je přímo upravena zákonem (§ 262 TrŘ) a pokud soud vydá takové rozhodnutí, které dostatečně odůvodní, jak tomu bylo v projednávané věci, není možné v samotné aplikaci § 262 TrŘ shledávat zásah do zaručených práv stěžovatele, a to i přesto, že takové rozhodnutí má mít s ohledem na výjimečný charakter. Nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo (za každou cenu) jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, shodného s míněním soudu odvolacího, ale vyžaduje poukaz na vady tak závažného rozsahu a charakteru, k nimž docházelo za dosavadního složení senátu (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

).

Odvolací soud ve věci rozhodoval již třikrát, z toho dvakrát v roce 2009, kdy usnesením ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. , mj. rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, a potřetí v roce 2010 nyní napadeným usnesením. Ve svých rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaně vytýkal závažné nedostatky v rámci hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 TrŘ. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí, prakticky totožném s předchozím zrušeným rozsudkem, opětovně nerespektoval pokyny obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí. Ze strany odvolacího soudu se primárně jedná o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému vytkl, že opakovaně nehodnotil všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ale jednostranně některé důkazy opomíjel. V této souvislosti poukázal na důkazy, které soud prvního stupně opakovaně neprovedl nebo je opomněl zahrnout do své argumentace, či se nimi nevypořádal, a rozhodnutí tak není objektivní a spravedlivé. Soud prvního stupně takto jednal opakovaně, což nelze akceptovat.

Pokud tedy soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatelů, nešlo o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst. 1 TrŘ, ale o vadu závažného charakteru, spočívající v postupu odporujícím ustanovení § 2 odst. 6 TrŘ, majícím za následek důvodnou pochybnost o schopnosti samosoudce nejen respektovat závěry odvolacího soudu, ale zejména rozhodnout objektivně a spravedlivě. Tato skutečnost je nepochybně adekvátním důvodem pro daný postup a odvolacímu soudu nelze vytýkat neodůvodněné použití § 262 TrŘ.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle , odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu