Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2759/10

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. 3. 2010 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZT 106/2008 ze dne 2. 6. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí jmenovaných státních zastupitelství "nejméně v částech dotýkajících se stěžovatele" s tvrzením porušení základních práv, garantovaných , , , a 2, , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že napadená rozhodnutí porušila vyjmenovaná práva tím, že prvním z nich bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný nejprve jako trestný čin vydírání a posléze jako trestný čin útisku, a to podle tr. ř. - tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný, ačkoliv dle názoru stěžovatele mělo být trestní stíhání zastaveno "z některého pro stěžovatele příznivějšího zákonného důvodu", tj. dle písm. a) nebo b) téhož ustanovení tr. ř. Druhé rozhodnutí je vadné ze stejného důvodu, když jím byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Použitý důvod pro zastavení trestního stíhání podle stěžovatele nepředstavuje "dostatečnou občanskou satisfakci" a rozhodnutí "zanechává na dotčených osobách (sic!) trvalý "cejch" pravděpodobného zločince (zejména bylo-li trestní stíhání medializováno, jak se v daném případě masivně stalo). Kdyby státní zástupci lépe vyložili trestní řád, měli a mohli "dílčí skutky" (správně trestní stíhání pro ně) zastavit podle § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., kromě toho napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná, podle stěžovatele se řádné zdůvodnění musí vztahovat i na odůvodnění závěru, že skutek, pro který byl stíhán obviněný, spáchala jiná osoba a že jde o trestný čin.

Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Shodně jako v rozhodnutí

sp. zn.

ve věci stížnosti v téže trestní věci dalšího spoluobviněného stěžovatele, argumentující v zásadě stejnými důvody jako nyní posuzovaná stížnost, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle písm. d) y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a , lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Také z nyní posuzované stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí, resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována y. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, poukazuje se rovněž na názor vyjádřený v předcházejícím rozhodnutí Ústavního soudu shora označeném, o nepřípadnosti polemiky stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu, který senát i v nyní posuzované věci stěžovatele sdílí s tím, že i odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli považuje Ústavní soud za dostačující, nevykazující prvky libovůle. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ve spojení s jako nepřípustnou, zčásti jako neopodstatněnou podle cit. zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu