Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
67581.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2611/10
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š.-B., zastoupené JUDr. Magdou Pištorovou, advokátkou se sídlem Národní tř. 10, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 23 Co 172/2010 -281, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského úřadu Poděbrady, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010, napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označený rozsudek pro porušení článku 32 a článku 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a článku 90 Ústav y ČR.
Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s měnícím výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, který otci dítěte M. Š. snížil soudem prvního stupně stanovenou výši výživného pro nezletilou dceru M. Š. z původních 10 000,- Kč měsíčně a částky 15 000,- Kč pro tvorbu úspor nezletilé, na výši 7 000,- Kč a 3 000,- Kč.
Stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 85 odst. 2 věta před středníkem zákona o rodině a na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k uvedené problematice a zdůrazňuje, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že otec nezletilé je vlastníkem "značného obchodního majetku", jehož účetní hodnota podle závěrů znaleckého posudku č. 34/2009 ze dne 28. 9. 2009 činí 47 544 072,- Kč, přičemž další majetek otce nezletilé je tvořen byty a pozemky, příjmy z několika pracovních poměrů a podniká rovněž jako fyzická osoba. Tyto nadstandardní příjmy otce by se měly, podle názoru stěžovatelky, odrazit i ve výši výživného pro jeho dceru, neboť ta má bezpochyby právo se podílet na životní úrovni svých rodičů.
I když odvolací soud měl, jak uvádí stěžovatelka, dostatek podkladů pro své rozhodnutí, skutková zjištění soudu prvního stupně nesprávně zhodnotil, pokud při svém rozhodování o výši výživného vycházel jen z prokazatelných příjmů otce dítěte, které činí v průměru částku 58 126,- Kč čistého měsíčně.
Dne 9. 9. 2010 obdržel Ústavní soud sdělení vedlejšího účastníka řízení, který se "připojil k ústavní stížnosti stěžovatelky" s tím, že podle jeho názoru "mělo být výživné pro nezletilou stanoveno vyšší, než jak o něm rozhodl Krajský soud v Praze".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Nymburku rozsudkem ze dne 15. 1. 2010 č. j. 11 Nc 135/2008 -193 v řízení o určení výchovy a výživy pro dobu po rozvodu manželství pod bodem I. výroku svěřil nezletilou M. Š. do výchovy matky a jejímu otci uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 10 000,- Kč měsíčně a částkou 15 000,- Kč měsíčně pro tvorbu úspor nezletilé (výrok II.).
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a snížil jak výši výživného na částku 7 000,- Kč měsíčně, tak i výši částky připadající pro tvorbu úspor nezletilé na částku 3 000,- Kč.
Odvolací soud shledal odvolání otce nezletilé důvodným. Po doplnění dokazování konstatoval, že stěžovatelka je v současné době na rodičovské dovolené s nezletilým Prokopem, s jehož biologickým otcem nežije ve společné domácnosti a otci nezletilé přibyla další vyživovací povinnost k nezl. dceři S. Š. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil se závěrem, že při stanovení výše výživného je nutné přihlédnout i k výši podílů otce nezletilé v jednotlivých společnostech, ale zdůraznil nutnost postupovat v dané věci podle ustanovení § 85a věta druhá zákona o rodině. Při svém rozhodování vzal odvolací soud v úvahu i skutečnost, že otec platí nezletilé M. pojištění u tří pojišťoven a zdůraznil, že i takto jím určená výše výživného je pro desetileté dítě i s ohledem na jeho potřeby a zájmy nadstandardní.
III.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky obsažené v její ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, jestli právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a jestli právní názory obecných soudů (v projednávané věci jde o právní názor odvolacího soudu) jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že se odvolací soud při svém rozhodování neztotožnil s hodnocením soudem prvního stupně provedených důkazů a dospěl i k jinému právnímu závěru konstatujícímu, že pokud povinný rodič - otec nezletilé dostatečným způsobem nespolupracoval se soudem při prokazování svých příjmů a neposkytl mu podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů, bylo povinností soudu postupovat podle ustanovení § 85a odst. 1 , odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině ").
Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o výši výživného pro nezletilé dítě aplikovaly kritéria vymezená v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 98/05
,
sp. zn. I. ÚS 32/06
, příp.
sp. zn. II. ÚS 1934/07
). Přičemž za rozsah vyživovací povinnosti odborná literatura (viz M. Hrušáková a kolektiv: Zákon o rodině - Zákon o registrovaném partnerství - komentář 4. vydání, C. H. BECK) považuje "poměr reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného", přičemž na první místo staví možnosti a schopnosti povinného.
Ústavní soud se necítí být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek odůvodněných potřeb oprávněné a schopností, možností a majetkových poměrů povinného. Jen extrémní a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení (zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí) by bylo způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny. V souzené věci takové extrémní vybočení nebylo shledáno.
Nelze pochybovat o tom, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti, jimiž je zpochybňována věcná správnost napadeného rozhodnutí v otázce výše výživného, mají pouze podústavní rozměr. Stěžovatelka odlišnost právního závěru odvolacího soudu neakceptuje a po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby projednávanou věc posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu