Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2031/10

Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. ze dne 29. 9. 2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 19. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných , d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení y ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak plyne z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. , byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o úpravě a práv a povinností rodičů k nezl. Z. N. Prvým z označených rozhodnutí soud I. stupně stanovil otci nezletilého povinnost přispívat na jeho výživu počínaje dnem 1. 9. 2007 částkou 7.000,- Kč měsíčně do 31. 8. 2008, od 1. 9. 2008 částkou 10.000,- Kč měsíčně a vyčíslil nedoplatek na výživném, který otce zavázal zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, to vše k rukám matky (nyní stěžovatelky), návrh otce na svěření nezletilého do jeho výchovy zamítl a upravil styk otce s nezletilým, který částečně zúžil oproti jeho původní úpravě, a dále otci stanovil povinnost zaplatit státu částku 29.055,- Kč, vyplacenou státem jako znalečné. Při stanovení výživného bral soud v úvahu, že od předchozí úpravy výživného nedošlo v příjmech matky, která je až na byt po rodičích nemajetná, "téměř k žádné změně, která by výrazně zvyšovala její výdělečné poměry". Otcův příjem však doznal změny, oproti částce 27.000,- Kč měsíčně se zvýšil na částku téměř 37.000,- Kč a navíc má otec příjmy z pronájmů nemovitostí v Praze, na účtech má částku kolem 2 milionů korun, vlastní motorové vozidlo, vynakládá však nemalé finanční prostředky na rekonstrukci a udržování nemovitostí v S., jejímž je výlučným vlastníkem. Při porovnání takto popsaných poměrů rodičů pak soud I. stupně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o rodině (§ 85 odst. 1, 2, 3, § 96 odst. 1, § 98 odst. 1 a § 99 odst. 1) dospěl k závěru, že úměrnou částkou pro nezletilého jsou ve stanovených obdobích částky 7.000,- Kč a posléze od 1. 9. 2008 pak 10.000,- Kč měsíčně. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů znalečného státu, tento byl odůvodněn ust.

Druhým z označených rozhodnutí odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že výživné na nezletilého (stanovené otci původně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 12. 2005 částkou 5.000,- Kč měsíčně) počínaje dnem 1. 9. 2008 zvýšil na částku 8.000,- Kč měsíčně a vyčíslil nedoplatek na výživném, který je otec povinen zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, změnil rozsudek soudu I. stupně i ve výroku o úpravě styku otce s nezletilým způsobem v rozhodnutí popsaným a dále výrok o náhradě nákladů státu (znalečného) změnil tak, že každý z rodičů je povinen státu zaplatit částku 14.527,50 Kč. Na rozdíl od soudu I. stupně soud odvolací dovodil, že ke změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného došlo teprve v souvislosti s nástupem dítěte do základní školy, tj. k datu 1. 9. 2008, a dále, že výše výživného soudem I. stupně stanovená neodpovídá ani odůvodněným potřebám nezletilého s ohledem na jeho věk, ani zjištěným výdělkovým možnostem rodičů. Za odpovídající výživné považoval částku 8.000,- Kč, a proto takto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném a navazujícím výroku o vyčíslení nedoplatku změnil. Změnu výroku o náhradě znalečného státu pak odvolací soud odůvodnil charakterem řízení ve věcech péče o nezletilé jako tzv. řízení nesporného, kdy nelze hovořit o tom, že by některý z účastníků uspěl, a proto bylo na místě uložit povinnost k náhradě nákladů řízení oběma rodičům.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky (matky nezletilého), a to do výroků o stanovení výživného, resp. jeho zvýšení (sama navrhovala zvýšení na částky 10.000,- Kč a od 1. 9. 2008 na částku 20.000,- Kč měsíčně) a jeho nedoplatku a do výroku o náhradě nákladů státu. V důvodech své ústavní stížnosti poukazuje na majetkové poměry otce, které specifikuje a které jsou podle ní mimořádné s tím, že při určení výživného má soud k nim přihlížet, přitom dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů. Má za to, že nalézací soud aplikovaná zákonná ustanovení nenaplnil. Ač ve svém rozhodnutí vlastnictví otce k nemovitostem konstatoval, nijak je nekvantifikoval a z toho důvodu je jeho závěr o majetkových poměrech nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemůže být ani správný závěr o výši výživného. Odvolací soud se pak majetkovými poměry otce nezabýval vůbec a při úvaze o výši výživného vycházel toliko z otcova příjmu. Stěžovatelka dále rekapituluje průběh předchozího řízení s poukazem na postoje rodičů zejména k návrhu na změnu výchovného prostředí a dovozuje, že v řízení byla jednoznačně úspěšná ona oproti neúspěšnému otci, který navíc měnil svá procesní stanoviska, a proto s ohledem na běžnou praxi soudů by měl být k náhradě nákladů státu zavázán pouze otec. Obecné soudy se pode ní se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo ani s jejími tvrzeními nevypořádaly dostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení promítající se jako zásah do práva na spravedlivý proces, a popsaným způsobem jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale povahou a intenzitou vad, které jim vytýká, porušily další shora označená ústavně zaručená práva. Navrhla proto zrušení napadených rozhodnutí ve výrocích o výživném a nákladech řízení státu.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 shora označeného, Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal.

Jakkoli možno souhlasit se stěžovatelkou v tom, že obecné soudy, zejména pak soud odvolací, který rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o výživném měnil, měl své měnící rozhodnutí zdůvodnit podrobněji, včetně zhodnocení majetkových poměrů rodičů, přece jen je z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu zřetelné, že když vycházel, jak uvedl, ze zjištění soudu I. stupně, v rámci posuzování změny poměrů při stanovení výživného bral v úvahu nejen výdělkové poměry rodičů, ale zřejmě jako limitující především odůvodněné potřeby nezletilého, jimž podle jeho úsudku odpovídá počínaje nástupem do školy právě částka 8.000,- Kč měsíčně. Tento závěr, s ohledem na věk nezletilého v době počátku školní docházky s přihlédnutím k tomu, že i matka, která již neplní svou vyživovací povinnost k nezletilému zcela jen výkonem vlastní péče a má tudíž také povinnost synovi na výživu přispívat finanční částkou, nepovažuje Ústavní soud za natolik extrémní, že by vyžadoval jeho zásahu. Stejně tak je tomu i v poměru k rozhodnutí o náhradě nákladů státu, když v tomto směru matka přehlíží, že jedním z důvodů nařízení znaleckých posudků a v podstatě i důvodem návrhu otce na změnu výchovného prostředí bylo i její závadné, byť časově omezené, chování. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími neshledal, a proto její ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu