Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2539/10

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008-1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008-1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008. Dle stěžovatele byla rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v y, , , , a 2, a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6. 11. 2008 č. j.

UOOZ-154/TČ-2008-37 bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 bylo trestní stíhání ve skutcích bodu 30 a 31 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný stěžovatel. Stěžovatel (i další osoby) podal stížnost, jež byla usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008 zamítnuta pro nedůvodnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něj méně příznivý a není pro něj dostatečnou občanskou satisfakcí, naopak představuje trvalý "cejch" zločince (jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle stěžovatele společensky chápáno, že obviněnému se povedlo vyhnout spravedlnosti); trestní stíhání mělo být zastaveno dle příznivějšího § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že státní zástupce dospěl k závěru, že stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, ale útisk dle § 237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba. Namítá, že přetrvávající stíhání proti jiným spoluobviněným bylo/je vedeno pro skutek zásadně pozměněný, spočívající jen v druhé ze dvou fází skutku (pro který bylo zahájeno stíhání) a s jiným obecným úvodním popisem dílčích skutků. Stěžovatel uvedl, že věc byla mimořádně široce medializovaná a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné. Pokazuje na to, že rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání mělo nedostatky a stíhání nemělo být vedeno; pochybuje také o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků).

Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Ústavní stížnost je dle písm. d)y ve spojení s procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele. Argumentace stěžovatele k obraně práv jiných osob (jeho kolegů) je tedy nepřípustná, neboť není argumentací k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti nelze uplatnit actio popularis. Z ustanovení a , 3, 4 dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, tedy tato nastupuje až tehdy, kdy stěžovatel vyčerpal všechny zákonem mu poskytnuté procesní prostředky k ochraně práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu jeho základním právům neposkytly (tzv. formální a materiální subsidiarita). Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tj. opravné prostředky), ale všechny zákonné (a efektivní) prostředky, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci kterých bude mít stěžovatel možnost se svých práv domáhat. V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání proti němu a medializací dané trestní věci, a rovněž považuje za poškozující jeho osobu a pověst to, že trestní stíhání bylo proti němu zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, které si stěžovatel vykládá tak, že toto dostatečně nedeklaruje nedůvodnost trestního stíhání a neposkytuje mu satisfakci. Ochrana uvedených osobnostních práv je však zaručena v y a právní řád poskytuje stěžovateli procesní prostředky vedoucí k této ochraně; ty stěžovatelem vyčerpány nebyly. Ohledně dalších základních práv je pak třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem spatřuje porušení takových práv, proto se Ústavní soud pouhým odkazem na články ústavněprávního předpisu nezabýval.

Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná (předčasná), proto Ústavní soud postupoval dle a ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2010

Jiří Mucha v. r.

soudce Ústavního soudu