Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2236/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové v právní věci stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -38 ze dne 10. 5. 2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -20 ze dne 6. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp.zn. , jenž si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením č. j. -20 ze dne 6. 4. 2010 zamítl nárok stěžovatelky (poškozené) na bezplatnou právní pomoc poskytnutou zmocněncem ve smyslu § 51a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. -38 ze dne 10. 5. 2010 byla stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta.

Výše uvedená usnesení obvodního a městského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy při svém rozhodování dostatečně nezohlednily její špatný zdravotní stav a z něj vyplývající tíživou finanční situaci. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na skutečnost, že v jiných probíhajících řízeních byly tytéž okolnosti hodnoceny jako natolik závažné, že jí byl na jejich základě ustanoven opatrovník; obecné soudy tedy v projednávané věci rozhodovaly nekonzistentně. Dále stěžovatelka popřela tvrzení soudu prvního stupně, že se nepřipojila k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, a vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy svým rozhodováním chránily a zvýhodňovaly podezřelého I. S. Stěžovatelka měla za to, že v důsledku pochybení obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z a d, proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. -38 ze dne 10. 5. 2010 a usnesení obvodního soudu č. j. -20 ze dne 6. 4. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Dle § 51a odst. 1 trestního řádu platí, že osvědčí-li poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce, rozhodne na jeho návrh předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, že má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu; to neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem bylo zřejmě nadbytečné. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že institut bezplatného zastoupení zmocněncem je obdobou institutu osvobození od soudních poplatků v občanském soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, dostupné na http://usoud.cz), přičemž ve vztahu k posledně zmíněnému institutu Ústavní soud ustáleně judikuje, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Tytéž závěry lze analogicky vztáhnout i na rozhodování soudu dle § 51a trestního řádu. Ústavní soud by byl povolán do úvahy obecných soudů zasáhnout toliko tehdy, jestliže by se z jejich strany jednalo o hodnocení zcela svévolné, příčící se principům spravedlnosti, postrádající racionální zdůvodnění či jinak ústavně neakceptovatelné. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.

Obecné soudy se návrhem stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k jeho zamítnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Nutno podotknout, že ústavní stížnost byla téměř doslovným přepisem stížnosti stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu, aniž by stěžovatelka jakkoliv reagovala na argumentaci městského soudu, jejímž prostřednictvím se v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi stížnostními námitkami důsledně vypořádal. Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to v totožném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu