Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1943/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -88 ze dne 14. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen " ").

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. , jenž si za účelem posouzení její důvodnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. -73 ze dne 10. 12. 2009 uložil žalované VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovně, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), povinnost uhradit stěžovateli částku 37.316,- Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení byl stěžovateli přiznán od 28. 11. 2008, ve zbytku byla žaloba zamítnuta). Částka 37.316,- Kč představovala podílovou provizi za srpen a září 2008 dle dodatku smlouvy o zprostředkovatelské činnosti uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 26. 2. 2008. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě rozsudkem č. j. -88 ze dne 14. 4. 2010 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá.

Rozsudek městského soudu č. j. -88 ze dne 14. 4. 2010 napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že nebyly respektovány principy demokratického právního státu dle y. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že zásadním způsobem pochybil, když zamítnutí žaloby zdůvodnil analogickou aplikací . Tento předpis nebylo možno na projednávanou věc vůbec použít, neboť mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí existoval závazkový obchodněprávní vztah, jehož povaha je od pracovního poměru diametrálně odlišná. Stěžovatel byl přesvědčen, že věc po právní stránce správně posoudil soud prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil. Stran povahy sporného plnění stěžovatel zdůraznil, že podílová provize nebyla vázána na jeho osobní výkonnost, nýbrž na výsledky pobočky Praha jako celku, přičemž tyto byly po celou dobu nadprůměrné. Jestliže nebyla vedlejší účastnice s výsledky stěžovatele spokojena, mohla mu nepřiznat prémie, nebyla však oprávněna takto postupovat ve vztahu k podílové provizi. Nepřiznáním nároku na podílovou provizi, který vyplýval z dodatku smlouvy o zprostředkovatelské činnosti ze dne 26. 2. 2008, tak byla krom jiného porušena i zásada pacta sunt servanda. Ignorováním těchto skutečností se dopustil ústavně zapovězené svévole (nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

), stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. -88 ze dne 14. 4. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu y, jež spatřoval v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. se uplatněným nárokem řádně zabýval a své závěry vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele řádně a logicky zdůvodnil. Stěžejní námitka stěžovatele, jíž tento v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňoval, že na projednávanou věc nepřípustně analogicky aplikoval , se zcela míjela s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Jediná zmínka o možné analogické aplikaci se nacházela v odstavci, v němž je rekapitulován obsah odvolání vedlejší účastnice (str. 4 rozsudku městského soudu), která tento argument ve svém podání uvedla. však tento právní názor nepřejal a do důvodů, pro něž žalobu zamítl, předmětný argument nezahrnul. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že vycházel z toho, že vztah mezi stranami sporu se řídil výlučně ustanovením a násl. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a že k závěru o nedůvodnosti žaloby dospěl nikoliv analogickou aplikací , nýbrž na základě posouzení textu smlouvy o zprostředkovatelské činnosti ze dne 26. 2. 2008 a jejího dodatku a podpůrně rovněž na základě skutečností, plynoucích z výpovědi svědka Dr. Ing. P. Ch. , narozdíl od soudu prvního stupně, z textu smlouvy dovodil, že na podílovou provizi nevznikal stěžovateli nárok automaticky, nýbrž že její výplata byla závislá na hodnocení činnosti stěžovatele vedlejší účastnicí. Této interpretaci, která byla řádně odůvodněna, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry městského soudu jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem městského soudu v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu