Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2294/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Setal, s. r. o., se sídlem Praha 2, Wenzigova 1861/7, zastoupeného Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2008, čj. - 111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, čj. - 143, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2010, čj. - 171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 2 určil, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí je žalobce - Česká republika, Ministerstvo financí. Označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel uvedl, že v předmětné věci se soudy zabývaly otázkou určení vlastnického práva k nemovitostem, které úplatně získal do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2004, uzavřené s Českou republikou, Fondem dětí a mládeže "v likvidaci" (dále jen "FDM"), podle Stěžovatel odmítl akceptovat názor obecných soudů, že likvidátor FDM při převodu předmětných nemovitostí postupoval v rozporu s čl. I. bod 10 Tento zákon v čl. I. bod 9 ukládá likvidátorovi postupovat podle - ObchZ. Pokud tedy zmíněný zákon uložil likvidátorovi, jak v daném případě postupovat, nemohl se řídit (čl. I. bod 10 ). Z uvedených důvodů nemusela být kupní smlouva předložena Ministerstvu financí ČR ke schválení.

Na základě výše uvedeného stěžovatel dovodil, že obecné soudy v jeho případě nerespektovaly hmotněprávní předpisy a protiústavně vyložily a aplikovaly ustanovení čl. I. bodu 9 a 10 , ve spojení s Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , a d, dále y ČR a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, čj. - 111, určil, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je Česká republika - Ministerstvo financí. Jako základní řešil otázku platnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a FDM. Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. - 131, s jehož závěry se zcela ztotožnil a uzavřel, že pokud likvidátor FDM nesplnil při převodu nemovitostí podmínky pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu, je předmětná kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, čj. - 143, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K odvolacím námitkám stěžovatele odvolací soud uvedl, že právní názor stěžovatele byl přesvědčivě vyvrácen soudem prvního stupně, zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu čj. - 131, v němž byla řešena obdobná problematika.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, čj. - 171, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodu nepřípustnosti ( a odst. 3 ). Dovolací soud konstatoval, že otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitostí v majetku státu pro rozpor se zákonem (podle ObčZ) nebyla-li, při jejich uzavírání, dodržena podmínka schválení Ministerstvem financí ČR, vymezená v , byla již Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena. Již v rozsudku sp. zn. , k jehož závěrům se napadené rozhodnutí výslovně hlásí, konstatoval, že nesplnil-li likvidátor, při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže, podmínky stanovené v , ve znění účinném do 25. 1. 2006, pro převod nemovitosti ve vlastnictví státu (i když v procesu likvidace státní organizace), je taková kupní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem.

Dovolací soud v této souvislosti poukázal na usnesení ze dne 17. 7. 2008,

sp. zn.

, v němž se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu a neshledal, že by rozhodování soudů v této otázce dosáhlo ústavněprávní úrovně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel po dobu celého řízení prosazoval svůj právní názor, který jediný považuje za správný, a zcela při tom ignoruje argumenty obecných soudů, uvedené v citované judikatuře k dané otázce.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbývá než stěžovatele odkázat na zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. - 131, k projednávané otázce, o něž opřely svůj právní názor obecné soudy. Jak Ústavní soud zjistil, proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením pod

sp. zn.

, na které dovolací soud ve svém usnesení rovněž upozornil. Jednalo se o řešení stejného problému jako v nyní projednávané věci. Ústavní soud proto, v zájmu stručnosti, odkazuje na odůvodnění usnesení

sp. zn.

a shodně uzavírá, že ani v nyní projednávané věci neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv, jak to uvádí v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu