Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2169/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Sedlecký kaolin, a.s., se sídlem Božičany č. 167, okres Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Příbram III, Komenského náměstí 289, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, čj. - 308, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2008, čj. - 169, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená d (dále ""), Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a a y ČR.

Stěžovatelka tvrdí, že názor Krajského soudu v Plzni (dále "odvolací soud"), který se opírá pouze o tzv. restituční tečku, není správný. Lhůta takto stanovená nemůže být v jejím případě prekluzivní, neboť k jejímu marnému uplynutí došlo výhradně z důvodů záležejících na straně Pozemkového fondu České republiky. Stěžovatelka nemohla se svými nároky více než 4 roky nakládat a v důsledku jeho liknavosti nemohly být uspokojeny jiným způsobem.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému Pozemkovému fondu povinnost uzavřít s ní dohodu o převodu pozemků. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, čj. - 127, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, čj. - 169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Její dovolání bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. - 308.

III.

Poté co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatelky v její ústavní stížnosti a s textem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka převzala do své ústavní stížnosti celé statě rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech (dále "soud prvního stupně"), s nímž se ztotožňuje, aby pak odvolacímu a dovolacímu soudu vytkla pouze to, že jím vyslovený názor nesdílí.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byla jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není ani povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků.

Ústavní soud předesílá, jak správně zmínily i obecné soudy, že ve věci stěžovatelky je rozhodujícím, že nárok na vydání náhradních pozemků nabyla na základě smluv o postoupení pohledávky podle § 33a odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto důvodu je jen postupníkem, neboť není ani původní oprávněnou osobou (tedy původním restituentem), ani jeho dědicem.

K odlišení postavení původně oprávněných osob a postupníků zaujal Ústavní soud jasné stanovisko v stěžovatelkou citovaném nálezu

sp. zn.

, ze dne 4. 3. 2004, které následně potvrdil i v plenárním nálezu

sp. zn.

, ze dne 13. 12. 2005 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 39, nález č. 226, vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.). Od zmíněných závěrů nemá důvod se odchýlit ani I. senát Ústavního soudu v projednávaném případě, a proto na ně plně odkazuje.

Označeným plenárním nálezem Ústavní soud zrušil ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění , a čl. VI. , stanovící propadnou lhůtu pro uplatnění nároku, pokud se týkaly oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle , respektive zákona o půdě, a jejich dědiců. Přitom se zabýval otázkou, zda derogační důvody, vypovídající ve prospěch zrušení těchto ustanovení, dopadají nejen na oprávněné osoby podle zákona o půdě, či i na postupníky. Dospěl k závěru, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje ( - ), a tudíž je lze postoupit na základě , bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky."

Vůči postupníkům, kteří nárok na převod získali postoupením od osob oprávněných v restituci, což je i případ stěžovatelky, zůstala ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě v platnosti, včetně tzv. restituční tečky ke dni 31. prosince 2005. Po tomto datu již její nárok na náhradní pozemek nemohl být uspokojen a zanikl podle § 11 odst. 2 zákona o půdě v souvislosti s tzv. restituční tečkou. Tato prekluzivní lhůta způsobila zánik stěžovatelčina práva sama o sobě již svým uplynutím, což ve svém důsledku znamená, že se jako postupník, po jejím marném uplynutí, nemůže práva na převod nemovitostí oprávněně domáhat.

Stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 30. 10. 2007, v němž mimo jiné vyslovil, že účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu , na její věc nedopadá, neboť - jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl i odvolací soud - se vztahuje na postavení původně oprávněné osoby, nikoliv na postavení postupníků, jímž, jak již bylo výše uvedeno, je stěžovatelka.

Ústavní soud má za to, že odvolacímu ani dovolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jejich právnímu závěru, že její nároky nelze uspokojit z důvodu tzv. restituční tečky, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti, která je v souladu se stěžovatelkou citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.

Pokud obecné soudy výše zmíněné otázky právně posoudily odlišně od výkladu stěžovatelky a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Sama okolnost, že obecné soudy rozhodly v rozporu s právním názorem stěžovatelky, pak zásah do jejích ústavně zaručených práv, a tedy i opodstatněnost ústavní stížnosti, založit nemůže.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Na základě toho mu nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu