Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2048/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Vítem Biolkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. -278, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu o Ústavním soudu (dále jen , "), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím mělo dojít k zásahu do jeho základních práv podle , a základních práv a svobod (dále jen " ").

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 1. 2006, č. j. -59, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2005, č. j. -28, kterým byla nařízena (podle rozsudku Okresního soudu v Liesingu, Rakouská republika, ze dne 23. 4. 2003, č. j. , k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 499,34 euro a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny) na majetek stěžovatele (povinného) exekuce.

O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud napadeným usnesením tak, že je zamítl ( , věta před středníkem, ); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení ve spojení s ustanovením , uzavřel však, že není důvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se neodůvodněně odmítl zabývat námitkou, že v době nařízení exekuce předmětná pohledávka již neexistovala, protože oprávněná si ji vymohla již dříve v rámci exekučních řízení vedených u rakouských soudů. Dovolací soud podle jeho názoru dále aplikoval ustanovení , věta za středníkem, , o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen " "), podle nějž "vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu nebo právnické osobě", a to ačkoli je zřejmě "diskriminační" a "jednostranně nedůvodně zvýhodňuje české občany před občany rakouskými".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti, jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu, dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání; dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

To má význam se zřetelem ke stěžovatelem rovněž dovolávaným a , jestliže by se ve výsledku občanskoprávního řízení (o nařízení exekuce) mohly projevit tím, že by se "spravedlivého procesu" stěžovateli nedostalo nesprávnou (a tím z jejich pohledu protiústavní) aplikací právních předpisů (norem), rozhodných pro nařízení exekuce.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Není pochyb, že argument zániku vymáhané pohledávky je při nařízení exekuce zcela bez významu. Není co dodat; tato zásada je součástí historicky a pojmově konstantní teorie i praxe, a ústavněprávní reflexi (ve smyslu excesu či libovůle apod.) samozřejmě nemá.

Obdobně samozřejmě je namístě konstatovat, že ústavněprávní garance obsažená v (ve vztahu k jejímu ) uplatnění kritéria státního občanství (v eventualitě "jiného právního postavení") v právním řádu bez dalšího nediskvalifikuje. Ve vztahu k aplikovanému ustanovení se nikterak nenaznačuje, proč by stěžovateli měl vzniknout ústavněprávní nárok na procesní výhodu vyplývající z okolnosti, že stát, jehož je občanem, v rozhodné době nezaručoval vzájemnost v uznávání a výkonu rozhodnutí.

Zejména pak stojí za zdůraznění, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je evidentně (z pohledu podústavního práva) správné, a adekvátně (srozumitelně i výstižně) odůvodněné.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu