Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2482/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. T., MBA, zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Murmanská 5/1250, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2010 č. j. -59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 č. j. -47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2007 č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tyto soudy mu neprovedením navržených důkazů a nesprávným výkladem zákona upřely právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 d.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo určeno, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 4. 6. 2004, kterou Ing. J. T. převedl svůj obchodní podíl ve výši 20% na společnost Trumpeš, spol. s. r. o. ve prospěch stěžovatele, je vůči žalobci neúčinná. Shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu podle ustanovení , (dále jen " ") a jako dovolací důvody uvedl ustanovení , b) . Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda vůči němu mohla oprávněně směřovat žaloba, kterou žalobce odporoval právnímu úkonu, konkrétně převodu obchodního podílu. Stěžovatel uzavřel smlouvu o převodu, na jejímž základě poskytl peněžité plnění a rovněž jemu bylo plněno. Není tudíž osobou získavší prospěch, a proto žalobce nemá právo vůči němu směřovat zmíněnou žalobu. Dle jeho názoru je ustanovení jednoznačné a zákonodárce v něm musel mít na mysli pouze převody bezúplatné, resp. převody za prokazatelně nepřiměřeně nízkou cenu. Prospěchem se v majetkové sféře rozumí rozšíření majetku. V případě převodu na základě kupní smlouvy nelze hovořit o prospěchu, neboť majetek nabyvatele se převodem nezvětšil. Obecné soudy dále neřešily otázku, zda věřitel byl zkrácen na svých právech za situace, kdy se nezmenšil majetek dlužníka, který získal ze smlouvy oproti hodnotě obchodního podílu peněžité plnění. Velikost jeho majetku po převodu tedy zůstala stejná jako před ním.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel Ústavnímu soudu předložil dovolání k Nejvyššímu soudu ze dne 16. června 2008, přičemž na jeho obsah odkazuje, jakožto na součást odůvodnění ústavní stížnosti.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzení obsahu dovolání stěžovatele a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 y ČR), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu nezjistil.

Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle . Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( , věta první ), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v ). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov.

,

,

).

Jak vyplývá z podaného dovolání, námitky stěžovatelem uplatněné směřují pouze proti skutkovým zjištěním. Stěžovatel v něm zpochybňuje skutkové závěry učiněné obecnými soudy, přičemž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí, nesouhlasí s hodnocením důkazů a zdůrazňuje, že nebyli předvoláni jím navržení svědkové. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil svůj závěr o jeho nepřípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů. Na toto odůvodnění lze jako na ústavně konformní v tomto případě odkázat. V posuzované věci je namístě zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší, nýbrž se ve své argumentaci nově zaměřuje na otázku interpretace a aplikace ustanovení , kterou však v dovolání nepoložil.

Ústavní soud tak uzavírá, že neshledal zásah do základního práva stěžovatele zaručovaného shora citovaným článkem y samotným rozhodnutím dovolacího soudu, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle , odmítl.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů I. a II. stupně, uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Podle ustanovení a odst. 5 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze Ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku představuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení ). V takovém případě lze ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno, podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o dovolání. Tato podmínka však v daném případě není splněna. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ stěžovatelova dovolání, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení , bylo nutno šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. ) odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli od doručení usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu