Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2154/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. -251, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008 č. j. -206 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 11. 2005 č. j. -129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2010 a doplněnou podáním ze dne 28. 7. 2010, která splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala, s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotveného v článku 36d (dále jen ""), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soud prvého ani druhého stupně neprovedl jí navrhované důkazy výslechem jmenovaných svědků bez adekvátního odůvodnění jejich nadbytečnosti. Soud prvého stupně rovněž neodůvodnil, na základě jakých kritérií posoudil výpovědi svědků protistrany jako věrohodné, přičemž odvolací soud jeho pochybení nijak nenapravil. Podle stěžovatelky z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů prvého a druhého stupně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve věci, kdy rozpory v provedených důkazech byly soudy záměrně zlehčovány nebo ignorovány. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu proto uzavřela, že obecné soudy svým postupem zkrátily její ústavní práva, a je tedy na Ústavním soudu, aby tento extrémní exces korigoval.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudů prvého a druhého stupně, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů prvého a druhého stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález

sp. zn.

).

Jak Ustavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem projednávané věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela pouze přípustnost dovolání výhradně podle Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první ), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v ). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov.

,

,

).

V nyní posuzované věci stěžovatelka ve svém dovolání soudům vytýkala, že provedenými důkazy nezjistily správně skutkový stav věci. Stěžovatelka (ačkoli avizovala uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci) takto napadla rozsudek odvolacího soudu pouze v otázce skutkových zjištění, kdy předložila vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu. Namítaná okolnost přitom přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemohla.

Lze uzavřít, že stěžovatelka způsobem, kterým v dovolání napadla rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ostatně k tomu je třeba podotknout, že se stěžovatelka sice petitem projednávané ústavní stížnosti zrušení rozhodnutí soudu dovolacího domáhala, žádné argumenty však proti němu v ústavní stížnosti nevznesla, když se vyjádřila výlučně k postupu soudů nižších instancí.

K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soud v Brně a Okresního soudu v Prostějově však musí Ústavní soud uvést následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (, odst. 5 ).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení ). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ dovolání stěžovatelky, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu , bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. ) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2007,

ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu