Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1839/10

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem v Praze 1, Týnská 21, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2009 sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v , , a v d.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 24. 2. 2008 v době od 9.00 hod do 11.10 hod v Praze 8, Jelínkova 2, v 1. patře, v bytě č. 4, prováděl zapěňování stropních panelů montážní pěnou zn. Monton, kdy vytvořil igelitový stan zavěšený u stropu, do stropu vyvrtal otvory, které poté plnil touto pěnou a po použití 13 kusů kartuší této pěny si šel zakouřit, což bylo v rozporu s návodem na použití této pěny, škrtl zapalovačem a došlo k výbuchu. Následkem tohoto výbuchu došlo k poškození šesti bytů v celkové hodnotě 1.397.938,- Kč a k dalším škodám, přičemž stěžovatel si uvedeným jednáním způsobil popálení 7 % tělesného povrchu II. stupně. Tento zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a stěžovatele odsoudil podle § 180 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto.

Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především neúplná zjištění skutkového stavu, kdy podle jeho tvrzení obecné soudy všech stupňů zcela pominuly skutečnost, že nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, jaké "médium v předmětném bytě skutečně vybuchlo" a zda došlo k výbuchu zaviněním stěžovatele. Stěžovatel dále rozhodování soudů vytýká, že tato otázka měla být posouzena znalecky a nikoli na základě volné úvahy soudu. Argumenty, týkajícími se úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, stěžovatel vyčerpává své námitky, jež ovšem neobsahují žádnou ústavněprávní argumentaci.

Ústavní soud především konstatuje, že již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možné se obracet s návrhem na přezkoumání interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.To se však v dané věci nestalo.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo jde-li o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a s obsahem napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je opětovná polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o jeho vině.

Co se týče stěžovatelem vytýkaného nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud uvádí, že odvolací soud i dovolací soud se dostatečně podrobně s námitkami stěžovatele ohledně prováděného dokazování vypořádaly. Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Naopak, rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele, jež jsou nyní znovu předkládány v ústavní stížnosti. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin obecného ohrožení.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv písm. d) y a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu