Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1882/10

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Barborou Červencovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Malátova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010 č. j. -101, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. -67 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2007 č. j. -65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 1 500 000,- Kč s příslušenstvím, v němž vystupoval na straně žalovaného. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu , a d (dále jen "").

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právním závěrem obecných soudů ohledně charakteru smlouvy o půjčce, uzavřené dne 15. 1. 2005, a následků z ní vyplývajících. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav ohledně předání částky, která byla předmětem smlouvy o půjčce. Tvrdí, že tato částka ve výši 1 500 000 Kč mu nebyla nikdy předána. Postup odvolacího soudu při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně pak dle stěžovatele vykazuje znaky nepřípustného formalismu. Stěžovatel dále uvádí, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není řádně zdůvodněno.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti k projednání takového dovolání. Dostatečně přitom toto své rozhodnutí zdůvodnil, když uvedl, že stěžovatel opomenul podmínku dovolacího řízení, podle které je dovolání mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně pouze rozhodnutí odvolacího soudu. (dále jen "OSŘ") neupravuje funkční příslušnost dovolacího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal přípustným podle ustanovení ani dle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Stěžovatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítal, že soudy nesprávně posoudily otázku důkazního břemene za situace, kdy popřel správnost soukroméy. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že řešení této otázky procesního práva nečiní z napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadně právně významné, neboť nejde o otázku, kterou by dovolací soud dosud neřešil a její posouzení odvolacím soudem neodporuje ustálené judikatuře.

Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání podle a jako nepřípustné. Navzdory tvrzení stěžovatele dovolací soud své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu

Praha-východ, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat ; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ ji podle ustanovení odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu