Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1323/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-111 5 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010 sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení ustanovení části první čl. I. bodu 98. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka výše označené rozhodnutí. Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedené rozhodnutí pro porušení a d (dále jen " ") a dále a y (dále jen " "). S ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení ustanovení části první čl. I. bodu 98. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že imanentní součástí právního státu je zachování práva na spravedlivý proces. Tento je souborem základních principů, které je nutné dodržet v rámci řízení před soudem, aby bylo možné o tomto uvažovat jako o spravedlivém. Právo na řádný a spravedlivý proces v sobě zahrnuje nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na takové soudní řízení, ve kterém se uplatňují všechny zásady spravedlivého rozhodnutí dle zákona, v souladu s ústavními principy a ve kterém budou zachována veškerá zákonná pravidla pro vedení sporu. Stěžovatelka podotkla, že si je vědoma skutečnosti, že není natolik určitý a precizní, aby bylo možné jej aplikovat bez výkladu jeho jednotlivých ustanovení, stěžovatelka je toho názoru, že výklad zákonných ustanovení nelze provádět v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala rozhodnutím Ústavního soudu č. 114/1997 SbNU.

Podstatou argumentace stěžovatelky je tvrzení, že v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu při aplikaci zákonných procesních pravidel, který postupoval zcela rigidně a formalisticky, se dopustil ve vztahu k stěžovatelce denegatio iustitiae. Nejvyšší soud měl aplikovat ustanovení Stěžovatelka jako oprávněná se nemůže domoci uspokojení své pohledávky podáním nového návrhu, neboť proti tomu svědčí překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nejvyšší soud porušil y tím, že stěžovatelce zamezil domáhat se svého práva prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, který v jiných případech "ve věcech samých" zákon připouští. Tento postup navíc Nejvyšší soud ani řádně neodůvodnil, toliko prostým odkazem na ustanovení a neodůvodnil proč nemůže být přípustnost dovolání založena na základě jiných ustanovení zákona.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2009 ( -104) jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. dubna 2009 ( -30), kterým nařídil exekuci proti P. N. (dále jen "povinný"). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2009 ( -104) zamítl provedení exekuce na majetek povinného a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, stěžovatelce uložil zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení 56 476,- Kč a náklady soudního exekutora Mgr. P. J. ve výši 5 652,50 Kč.

Ve výchozím řízení se stěžovatelka jako oprávněná dle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2000 ( -19) ve spojení s vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. ledna 2008 ( -176) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008 ( -276), domáhala vůči povinnému uspokojení pohledávky ve výši 2 830 445,40 Kč s přísl. exekucí na majetek povinného v rozsahu hodnoty blíže popsaných nemovitostí.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ( -104) podala stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání ve smyslu , ve spojení s ustanovením a písm. b) Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009 č. j. -104 dle , o. s .ř. jako nepřípustné.

Stěžovatelka spolu s návrhem na zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností navrhla, aby Ústavní soud rovněž zrušil ustanovení části první čl. I. bodu 98. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dle názoru stěžovatelky je bodem 98 čl. I novely založen nepřípustný rozdíl v přístupu k soudům a opravným prostředkům mezi řízením nalézacím a tzv. vykonávacím, ačkoliv v obou jsou uplatňována práva účastníků řízení a v obou je rozhodováno ve věci samé se všemi důsledky s tím spojenými. Stěžovatelce přitom není zřejmé, z jakého důvodu bylo ustanovení ve znění před 1. červencem 2009 novelou vypuštěno.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhala v plném rozsahu přezkoumání stížností napadeného rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí o dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 y zjevně nepřísluší.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti ( y). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu ani z napadených rozhodnutí nezjistil, že by v řízení došlo ze strany obecných soudů k pochybení v rovině ústavněprávní, které stěžovatelka namítá, zejména pokud jde o její tvrzení o pochybeních dovolacího soudu, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009 sp. zn. . Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit povinnému do tří dnů od právní moci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 360,- Kč k rukám advokáta. Stěžovatelka podala dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zamítl exekuci, jež byla v předcházejícím řízení nařízena nalézacím soudem. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Čl. II. Přechodných ustanovení bodu 12. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového znění tím není dotčeno. Zákon nabyl účinnosti 1. července 2009.

Z ustanovení pak plyne, že od 1. července 2009 již dovolání není přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.

Rozhodnutí dovolacího soudu v konkrétní věci stěžovatelky bylo vyhlášeno 30. července 2009, tedy vydáno po 1. červenci 2009 a zrušené ustanovení tak již dle názoru Nejvyššího soudu nelze aplikovat a dovolání stěžovatelky proto Nejvyšší soud považuje za nepřípustné.

Dále byl namítán dovolací důvod dle , a stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud tak má za to, že obecný soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména , , ). Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadeném rozhodnutí. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecného soudu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelky shledáno důvodným a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

Pokud jde o namítané porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv dle y, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako či y, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces významně souvisí (ve smyslu y a y), jeho porušení však shledáno nebylo.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základních práv ( , , y, , y), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [ ].

S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem ( ) na zrušení napadeného ustanovení části první čl. I. bodu 98. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996). Dále k návrhu stěžovatelky na zrušení napadeného ustanovení zákona Ústavní soud závěrem podotýká, že stěžovatelka by si měla být vědoma toho, že ani zrušení napadené novely zákona by ji nepřineslo příznivější rozhodnutí v její věci, neboť tímto postupem by nemohla být automaticky obnovena platnost předchozí zrušené právní úpravy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 31. srpna 2010

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu