Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1523/10

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. T., 2) N. T. a 3) J. Š., všech zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, čj. - 299, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2009, čj. - 275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jejich základní práva, zakotvená v , , a d.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž zjistil, že tomu tak není.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že i když odvolací soud ve svém rozsudku vyslovil nepřípustnost dovolání (s výjimkou případu, že na jeho základě dospěje Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam), dovolání podali. Z důvodu "právní jistoty" podali současně i ústavní stížnost a požádali Ústavní soud, aby řízení o ústavní stížnosti přerušil až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. U Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo ověřeno, že stěžovatelé podali dovolání dne 24. května 2010 a spis bude v nejbližší době předán Nejvyššímu soudu.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ).

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost.

V opačném případě, jako je tomu i ve věci stěžovatelů, kteří se rozhodli dovolání podat, však nelze o ústavní stížnosti rozhodnout dříve, než o podaném dovolání rozhodne dovolací soud. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů přitom začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před jeho rozhodnutím, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl v souladu s návrhem stěžovatelů přerušit řízení a vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2010

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu