Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2057/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. D. K., správce konkurzní podstaty úpadce M. a. M., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované C. M., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 14.754,- Kč a smluvní pokuty ve výši 93.200,- Kč, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.4.2003, č. j. 47 Co 462/2002-72, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 16.1.2001 u Okresního soudu v Mostě, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 14.754,- Kč a smluvní pokutu ve výši 93.200,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že na základě smlouvy o nájmu ze dne 1.9.1997 žalovaná užívala pronajaté prostory blíže specifikované v žalobě. Podle žalobce žalované bylo za měsíc únor až duben 2000 fakturováno 14 754,- Kč, avšak toto nájemné nebylo uhrazeno.

Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.4.2002, č.j. -46, žalobě v odstavci I. vyhověl. Současně v odstavci II., pokud bylo požadováno více, žalobu v tomto rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 1.9.1997 uzavřela žalovaná s M. a. M., s.r.o. smlouvu o nájmu nebytových prostor za účelem provozování obchodní a výrobní činnosti, na základě které pronajímatel pronajal předmětnou nemovitost žalované jako vlastník této nemovitosti. Vzal za prokázáno, že výše nájemného za nebytové prostory byla na základě dohody stanovena ve výši 35,- Kč/1 m2 měsíčně s tím, že výpočet je uveden na výpočtovém listě a ten je nedílnou součástí smlouvy. Rovněž vzal za prokázané, že na výpočtovém listě pak byla uvedena částka 4.918,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně též zjistil, že v bodě V. předmětné smlouvy účastníci sjednali pro případ prodlení se zaplacením nájemného a úhrad za služby včetně záloh závazek nájemce uhradit pronajímateli smluvní pokutu ve výši 100,- Kč za každý den prodlení. Dovodil, že žalovaná nezaplatila nájemné za měsíce únor až duben 2000 a povinnost zaplatit žalobci dluh na nájemném v celkové výši 14.754,- Kč uznala, proto soud prvního stupně nepovažoval za nutné zabývat se platností nájemní smlouvy z hlediska případného souhlasu s jejím uzavřením ze strany Městského úřadu v M. Dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě formou 100,- Kč za každý den prodlení odporuje ustanovení § 544 o.z. Vyslovil závěr, že výše smluvní pokuty musí být určena ve smlouvě nebo musí být stanoven způsob jejího určení, avšak zásadně vždy musí být zjistitelná v okamžiku porušení smluvní povinnosti, a to konkrétně jednorázovou částkou (Co 2675/96). Uzavřel, že toto hledisko ujednání účastníků o smluvní pokutě nesplňuje a v této části je smlouva o nájmu neplatná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.4.2003, č.j. -72, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil vyjádřením zástupců účastníků a zprávou Magistrátu města M. ze dne 17.4.2002. Odvolací soud zjistil, že souhlas k pronájmu nebytových prostor v objektu č.p. 846 v ulici J. K. v M. byl společnosti M. a. M., s.r.o., udělen dne 6.8.1997. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 544 odst. 1, 2 o.z., avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v citovaném ustanovení o.z. není obsažena úprava výše smluvní pokuty a ani se nestanoví způsob jejího určení. Zaujal názor, že sjednání její výše či způsobu jejího určení je tedy zcela závislé na vůli a dohodě smluvních stran. Vyslovil závěr, že smluvní pokuta je jedním z prostředků zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Podle odvolacího soudu je proto nutné přesně vyjádřit rozsah smluvní pokuty. Dospěl k závěru, že v daném případě je ujednání o smluvní pokutě určité, neboť výše smluvní pokuty je zjistitelná, proto takové ujednání není ani v rozporu se zákonným předpisem ani jej neobchází, není tedy neplatné podle § 39 o.z. Rovněž uzavřel, že smluvní pokuta se nepříčí dobrým mravům, protože není v rozporu s obecně uznávanými zásadami poctivého styku a její výše je přiměřená rozsahu pronajatého pozemku. Smluvní pokuta byla tedy sjednána v souladu s ustanovením § 544 odst. 2 o.z. a jelikož žalovaná byla v prodlení se zaplacením nájemného do doby podání žaloby, tedy za měsíc únor až březen roku 2000 celkem 932 dnů, činila celkově částku 93.200,- Kč.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že sjednání výše smluvní pokuty je závislé na vůli a dohodě stran. Poukazovala však na skutečnost, že i ujednání stran o smluvní pokutě, stejně jako každý jiný dvoustranný právní úkon, musí být přiměřeným pro obě strany. Podle dovolatelky nepřiměřenost práv jedné ze stran plynoucí z právního úkonu pak stíhá neplatnost takového úkonu pro rozpor s dobrými mravy. Namítala, že předmětná pokuta ve výši 100,- Kč za každý den prodlení se zaplacením závazku, jehož zaplacení zajišťuje, není přiměřeným a tedy platným ujednáním. Konstatovala, že žádná sankce, byť zajišťující splnění finančního závazku, nesmí odporovat zásadám dobrých mravů mezi účastníky občanskoprávních vztahů. V opačném případě, pokud by jakékoliv ujednání bylo pouze na vůli účastníků, ustanovení a o.z. by ztratilo smysl. Zdůvodňovala, že za různých okolností síla jednotlivých mravních pravidel může být hodnocena různě a podléhá i společenskému vývoji a musí být brán zřetel na hodnocení společenské (objektivizované), které by mělo být dáno jen rozsahem závazku, jehož splnění zajišťuje či postihuje pozdní splnění tohoto závazku, tj. výší ceny měsíčního nájmu a nikoli závislostí na rozsahu pronajatého majetku. Dále tvrdila, že vodítkem pro určení přiměřenosti finanční sankce pro určení jejího souladu s dobrými mravy by měly být finanční sankce stanovené již některými z právních předpisů – např. nařízení vlády 142/92 Sb. či zákony daňové. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení , 2 o.z. a zda tato ustanovení rovněž správně vyložil.

Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v ustanoveních § 544 a § 545 o.z. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 o.z.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, její nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena ( o. z.). V není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu procentní částkou za každý měsíc prodlení stejně, jako v případě úroku z prodlení.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, jehož správnost vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není předmětem pochybností, totiž že nájemní smlouvou ze dne 1.9.1997 byla účastníky dohodnuta smluvní pokuta ve výši 100,- Kč za každý den prodlení pro případ prodlení se zaplacením nájemného a úhrad za služby včetně záloh. V projednávané věci dané ujednání (bod V. nájemní smlouvy) tedy obsahuje jak určení výše pokuty, tak určení závazku, na jehož nesplnění je vznik nároku na pokutu vázán. Obsah tohoto ujednání odpovídá ustanovení § 544 o.z. o smluvní pokutě a je závazné pro smluvní strany. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. Odvolací soud posoudil výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti s ohledem na hodnotu a význam povinnosti zajištěné touto pokutou. Jako u každého právního úkonu hodnotil, zda jsou splněna kritéria stanovená pro platnost právních úkonů v ustanoveních § 37 a násl. o.z. Podle § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení § 3 o.z. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. V dané věci o takový případ nešlo.

Pro úplnost je nutné dodat, že výklad otázek kolem smluvní pokuty, způsobu jejího určování, její přiměřeností ve vztahu k dobrým mravům a pod. se v judikatuře českých soudů již ustálil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.7.1999, sp. zn. , příp. sp. zn. ze dne 16.2.2000, nebo sp. zn. ze dne 23.8.2000, rozsudek ze dne 26.5.1999, sp. zn. a ze dne 5.10.2000, sp. zn. ).

Pro úplnost je nutné připomenout, že z koncepce o.z. plyne důraz na předcházení sporů - což ve sledovaných souvislostech znamená i předcházení porušování či ohrožování práv z občanskoprávních vztahů. Už při uzavírání smluv, přičemž smlouva o smluvní pokutě jako o formě zajištění pohledávky k nim patří, vystupuje princip ochrany té strany, která míní a též efektivně také své závazky plní. Nemůže jít proto interpretace na úkor ochrany té strany, která předvídavě, s dostatečnou mírou opatrnosti, si zajišťovací instrument sjednala. Prvotně byla respektována rovnost účastníků, jejich svobodné rozhodování v rámci smluvní autonomie.

Námitky dovolatele jsou ve světle těchto závěrů dovolacího soudu liché. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od správné argumentace odvolacího soudu, obsažené v odůvodnění.

V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle dovolání žalované zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. července 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu