Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 179/2004

179/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních , o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného V. P.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. .

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. , byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě odmítl dne 24. 3. 1989 na Městské vojenské správě v O. převzít povolávací rozkaz řady C, který mu stanovil povinnost nastoupit dne 3. 4. 1989 do 12.00 hod. k dokončení vojenské základní služby k v. ú. T., proto mu byl obsah povolávacího rozkazu vyhlášen, avšak obžalovaný svou povinnost nesplnil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze a odmítl tak učinit i u hlavního líčení.“ Za to byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců , pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zařazen do II. nápravně výchovné skupiny.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný V. P. a v jeho prospěch též jeho manželka jako osoba oprávněná k tomuto úkonu ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř. v zákonné lhůtě odvolání. Tento opravný prostředek projednal ve veřejném zasedání bývalý Vyšší vojenský soud Tábor dne 23. 8. 1989, který usnesením sp. zn. , napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 1989 sp. zn. , jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. , který se stal pravomocným na základě usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. , obviněnému nově uložil podle § 269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne, tj. 16. 11. 1989.

Usnesením ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o žádosti obviněného V. P. na soudní rehabilitaci tak, že napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. , se podle , o soudní rehabilitaci, zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci 19. 2. 1991.

Poté v hlavním líčení rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc dne 12. 3. 1991 rozsudkem, sp. zn. , tak, že ponechal nezměněn výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. , a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 3. 1991.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. P. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch obviněného porušen v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci a v ustanovení tr. ř. v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení tr. zák.

Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc v rámci rehabilitačního řízení podle citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, avšak bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem , o soudní rehabilitaci, bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení, a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc, je jednoznačně patrno, že vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv ( d), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.

Ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc ve věci obviněného V. P. vedené pod sp. zn. , pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. ( ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 1989 sp. zn. ) obviněného nezměněn. V tomto směru stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, kde je obdobná právní problematika podrobně řešena.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného V. P. porušen zákon v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, a v ustanovení tr. ř., v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení tr. zák., aby podle tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, a dále aby postupoval podle tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení , o soudní rehabilitaci, (dále jen rehabilitační zákon) v původním znění, (stížnost pro porušení zákona argumentuje ustanovením , 2 citovaného zákona, toto ustanovení však bylo vtěleno až do , jímž byl rehabilitační zákon novelizován, jehož účinnost však nastala až dnem 1. 3. 1991) je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného V. P. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc se výrokem o vině obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. , blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno: „ jestliže soud konstatoval, že skutek popsaný ve výroku rozsudku se skutečně stal, a že i dnes po právní stránce zakládá znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., pak společenská nebezpečnost tohoto činu je z dnešních hledisek zcela jiná než z hledisek tehdejších.“ Skutek v rozsudku ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. , byl dle napadeného usnesení tedy správně kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Obdobný závěr učinil i bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. , jímž ponechal v platnosti výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. , a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. V tomto rozsudku bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc nesprávně označil rozhodnutí, kterým byl obviněný V. P. uznán vinným; výrok o vině je totiž obsažen již v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. , na čemž nic nemění skutečnost, že výrok o trestu v tomto rozsudku byl usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. , zrušen.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního , jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených službách podle tr. zák., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanovení , o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného V. P. Porušení zákona v posledně citovaných zákonných ustanoveních spatřuje Nejvyšší soud v tom, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a v důsledku toho pak nalézací soud nemohl vyhodnotit důkazy způsobem konvenujícím příslušnému zákonnému ustanovení. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle tr. ř. Podle tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. . Věc poté podle tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud neakceptoval návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci sám rozhodl, neboť tento procesní postup zákon neumožňuje. Podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud sám meritorně rozhodnout pouze tehdy, může-li učinit rozhodnutí na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Pokud se nalézací soud vůbec nezabýval okolnostmi vztahujícími se k výroku o vině, nelze konstatovat, že zjistil skutečný stav věci a při svém rozhodování z něj vycházel, jak mu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v tehdy platném znění přikazovalo. Vyslovil-li tedy Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. i v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., pak nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni, což je v posuzovaném případě Okresní soud v Olomouci.

Okresní soud v Olomouci na podkladě návrhu obviněného V. P. na zahájení rehabilitačního řízení, spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc, sp. zn. , rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž podle § 270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Současně je třeba upozornit na předchozí odsouzení obviněného V. P. bývalým Vojenským obvodovým soudem v Plzni ze dne 18. 5. 1982, sp. zn. , jehož existence vyplývá z výpisu rejstříku trestů obviněného. Dříve než Okresní soud v Olomouci znovu v rehabilitačním řízení ve věci rozhodne, bude si muset vyžádat zmíněný spis a provést důkaz obsahem tohoto spisu. Pokud se potvrdí, že obviněný V. P. byl za stejný skutek opakovaně odsouzen, jedná se nepochybně o porušení zásady ne bis in idem (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. a rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 31/2002).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná