Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 731/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 4. 2004, č.j. -83 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 2. 9. 2003, č.j. -46, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, č.j. -70, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně uložil žalovanému vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „část administrativně rozděleného bytu označenou jako byt č. 29, IV. kategorie, o velikosti 2+1, nacházející se ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 1251 v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. -103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že nájemkyní předmětného bytu byla J. M. (matka žalovaného), která zemřela dne 1. 4. 2002, že s ní v bytě bydlel její vnuk R. M. (syn žalovaného) od roku 1996 do ledna roku 2002, kdy se z bytu odstěhoval, neboť jmenovaná si nepřála, aby s ní někdo bydlel, a od té doby žila sama, že žalovaný byl v bytě přihlášen k trvalému pobytu od roku 1997 a občas se v bytě zdržoval (až do současné doby), že je ženatý a spolu se svojí manželkou M. M. vlastní (od roku 2000) byt ve Slovenské republice, ve Z. M. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal, že by trvale žil se svojí matkou v den její smrti ve společné domácnosti; konstatoval, že pro charakter trvalého soužití v bytě nepostačuje, že žalovaný svoji matku občas navštěvoval a poskytoval jí příležitostnou pomoc, resp. byl v bytě formálně přihlášen k trvalému pobytu. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že žalovaný nesplnil ani druhou zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu stanovenou v § 706 odst. 1 obč.zák., tj. neexistenci vlastního bytu, má-li spolu se svojí manželkou byt ve Slovenské republice; okolnost, že tento byt je situován v cizině, není rozhodná (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, publikované v časopise Soudní judikatura č. 13/1997). Na základě toho shledaly soudy žalobu na vyklizení podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle „ odst. ad a) a ad c)“. Uvádí, že zásadní právní význam spatřuje ve skutečnosti, že napadeným rozhodnutím bylo omezeno jeho právo svobody pobytu (d), svobodné volby povolání, a rovněž i ustanovení o přechodu nájmu bytu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci. Vyjadřuje nesouhlas s uložením povinnosti vyklidit byt, neboť v něm bydlel se svojí matkou od roku 1997, a to i v den její smrti; v bytě bydlel od roku 1996 též jeho syn R. M. do doby, než jeho matka vážně onemocněla a nechtěla, aby viděl její zdravotní problémy, přičemž vůči němu žaloba na vyklizení podána nebyla, ačkoliv se do bytu po její smrti opět nastěhoval. Zpochybňuje závěr, že jeho matka žila v bytě ke dni svého úmrtí sama, námitkou, že jako řidič mezinárodní kamionové dopravy tráví převážnou část života mimo své trvalé bydliště, takže jej sousedé v domě málo potkávali; výpovědi svědků V. a statutárních zástupců družstva označuje za účelové a nevěrohodné, neboť mají zájem na výsledku řízení. Dovolatel má za to, že unesl důkazní břemeno ohledně trvalého soužití se svojí matkou (zejména výpovědí svého bratra a syna a záznamem v evidenci obyvatel) a poukazuje na to, že žalobce za života jeho matky nezpochybňoval jeho bydlení v bytě a zahrnoval ho spolu s jeho synem do výpočtu úhrad za služby; v řízení přitom nebylo prokázáno, že by bydlel na jiné adrese, než na adrese své matky a nebylo zjišťováno, zda s ní žil konkrétně v den její smrti. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že nesplnil podmínku neexistence vlastního bytu, a uvádí, že posouzení této otázky soudy obou stupňů bylo nesprávné, neboť jeho byt se nachází v zahraničí, a tudíž mimo jurisdikci České republiky; řešení této otázky považuje za zásadně významné, a to i s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhl odklad jejich vykonatelnosti.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 1. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou , (dále jen „“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném odvolacím soudem, stejně jako ve svém v pořadí druhém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. uložil žalovanému povinnost k vyklizení bytu.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na závěru, že žalovaný nežil se svojí matkou (nájemkyní bytu) trvale ve společné domácnosti, jednak na závěru, že měl vlastní byt.

Dovolatel sice formálně při zpochybnění prvního závěru uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ), nicméně jeho námitky jsou založeny na kritice neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jeho námitky proti závěru odvolacího soudu, že nežil se svojí matkou v den její smrti trvale ve společné domácnosti, jsou založeny na tom, že odvolací soud vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Dovolatel předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu o soužití se svojí matkou v předmětném bytě, z níž dovozuje nesprávnost skutkového a z něho vycházejícího právního závěru odvolacího soudu o nesplnění jedné ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu. Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (prostřednictvím dovolacího důvodu podle ), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Za situace, kdy obstojí první ze závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tj. závěr, že žalovaný nežil se svojí matkou trvale v den její smrti ve společné domácnosti, je bezpředmětné zabývat se posouzením správnosti druhého závěru, tj. že žalovaný měl vlastní byt. Existence trvalého soužití nájemce a osoby, na níž má přejít právo nájmu bytu, je totiž výchozí (primární) zákonnou podmínkou přechodu práva nájmu bytu podle věty první ve znění účinném do 30. 3. 2006; teprve tehdy, je-li splněna, lze uvažovat o naplnění druhé ze zákonných podmínek, tj. že osoba žijící s nájemcem nemá vlastní byt.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu