Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2683/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu z 20. 9. 2005, č. j. -22, změnil jen tak, že plátce mzdy povinného po úpravě návrhu označil (správně) jako Českou republiku – Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem v P. 1, Loretánské nám. 5, a jinak, tedy v samotném výroku o nařízení výkonu rozhodnutí, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení je (oproti okresnímu soudu, jenž rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nemá) změnil tak, že oprávněným na této náhradě přiznal částky 1.350,- Kč (nezletilé B.) a 1.170,- Kč (nezletilému D.), a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S odvolací námitkou, že k výkonu navržený rozsudek dosud není vykonatelný, jelikož proti němu povinný podal odvolání, se krajský soud s poukazem na ustanovení vypořádal závěrem, že rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou ze zákona vykonatelné předběžně, tedy bez ohledu na jejich právní moc (že tedy, byl-li výkon rozhodnutí nařízen pro výživné dospělé od   1. 5. 2000 do 31. 8. 2000 a pro výživné běžné od 1. 9. 2000 nadále, měl soud prvního stupně k datu vydání svého rozhodnutí, tedy k 20. 9. 2005, k dispozici vykonatelný exekuční titul). K argumentaci povinného, že výživné stanovené podkladovým rozsudkem je nepřiměřené jak jeho výdělkovým schopnostem a možnostem, tak odůvodněným potřebám nezletilých oprávněných, odvolací soud zdůraznil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost titulu.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že pro nařízení exekuce jsou relevantní pouze určitá formální kritéria, tedy existence vykonatelného rozhodnutí, legitimace účastníků a další kritéria uvedená např. v ustanoveních , , a Podle jeho názoru „postup odvolacího orgánu nebyl správný, neboť podle  ustanovení zákona o rodině se spotřebované výživné nevrací a s ohledem na tuto skutečnost má pak i čistě procesní rozhodnutí hmotněprávní důsledky“, což platí „tím spíše, že o odvolání otce do rozsudku o stanovení výše výživného nebylo pravomocně rozhodnuto“. Dále pak povinný dovozuje, že exekuční soud měl vykonávací řízení přerušit a vyčkat výsledku odvolacího řízení nalézacího.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení - jež podle     platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení - je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí (a o takové v souzené věci – přes formální dikci, že se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že …, jinak se potvrzuje – jde, jelikož jiným označením plátce mzdy odvolací soud nerozhodl o právech a povinnostech účastníků jinak než soud prvního stupně) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí,  nejde – kdy by samotná vada podle , pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Takový dovolací důvod však povinný ve skutečnosti neuplatnil.

Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán ( věta první,     ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nařídil-li soud exekuci – v souladu s návrhem, tedy i při zohlednění fakticky zaplacených částek, vyčíslených matkou nezletilých oprávněných v návrhu, tedy k vymožení výživného (nikoli i dlužného, ale jen) dospělého za dobu od 1. 5. 2005, tedy od prvního dne měsíce následujícího po vydání titulu (z 8. 4. 2005), do 31. 8. 2005, tedy do posledního dne měsíce předcházejícího tomu, v němž byl výkon nařízen (20. 9. 2005), a pro běžné výživné od 1. 9. 2005 nadále, měl pro nařízení exekuce v takovém rozsahu vykonatelný titul.

Jak plyne z ustanovení a následujících , soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navržena v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného ( ), zda k vymožení peněžité pohledávky nepostačuje exekuce navržená a nařízená jiným způsobem ( ), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný ( ). Žádnou nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu nevytýkal. Že rozsudek odsuzující k plnění výživného (v daném případě výživného dospělého od 1. 5. 2000 do 31. 8. 2000 a od 1. 9. 2000 nadále) je vykonatelný předběžně, tedy bez ohledu na právní moc, odůvodnil odvolací soud přiléhavým poukazem na ustanovení ; k závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá vést ani dovolatelova argumentace ustanovením zákona o rodině, jelikož závěr exekučního odvolacího soudu, že podmínky nařízení výkonu předběžně vykonatelného rozhodnutí jsou v daném případě splněny, s tímto hmotněprávním ustanovením v rozporu ( in fine ) sám o sobě není. Konečně dovolatelův názor, že řízení mělo být přerušeno do vydání rozhodnutí odvolacího soudu v nalézacím řízení (kromě toho, že neodpovídá ustanovení věty prvé         , podle níž při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z důvodů uvedených v části třetí tohoto zákona) uplatněním žádného z (v ustanovení a 3 ) taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů není.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, nezletilým oprávněným, jež by jinak měli podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2007

                                                              JUDr. Vladimír  M i k u š e k , v. r.

                                                                předseda senátu