Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2373/10

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky I. A. M., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, č. j. -443, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č. j. -369, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2004, č. j. -260, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. -260, v řízení o ochraně osobnosti uložil oběma žalovaným (stěžovatelka byla první žalovanou) povinnost zdržet se tvrzení o žalobci, že pohlavně zneužíval svého nezletilého syna (výrok I.), uložil každé z žalovaných zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 30.000 Kč [(výrok II. písm. a) a b)] a rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. -369, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k první žalované změnil tak, že její povinnost zdržet se předmětného tvrzení se nevztahuje na podání vůči orgánům činným v přestupkovém a trestním řízení, ve vztahu k soudům, orgánům pro sociálně právní ochranu dětí podle , a veřejnému ochránci práv. Ve výroku II. písm. a) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl-li o povinnosti zaplatit žalobci částku 14.000 Kč. Výrokem III. uvedený rozsudek zrušil, pokud šlo o další částku 16.000 Kč, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu ke druhé žalované odvolací soud změnil výrok I. i výrok II. písm. b) tak, že žalobu zamítl (výrok IV.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).

4. Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. dubna 2010, č. j. -443, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č. j. -369, ve výrocích IV. a V. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechny v záhlaví uvedené rozsudky s tím, že se soudy zabývají žalobou, která je v rozporu se zákonem au, přičemž tuto žalobu měly zamítnout, protože je neopodstatněná. Stěžovatelka uvádí, že soudy nevzaly do úvahy skutečnost, že jde především o ochranu zdraví, důstojnosti a psychického vývoje nezletilého dítěte.

6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též ""). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

7. Ústavní stížnost dle písm. d)y tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

8. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že se jedná o ústavní stížnost, která je nepřípustná ve smyslu . V daném případě Nejvyšší soud rozhodl ve vztahu k výroku IV. a V. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci tak, že se tyto výroky zrušují a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. Pokud tedy ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v citovaných výrocích, je třeba ji posoudit jako nepřípustnou, protože v této části není napadené rozhodnutí dosud pravomocné.

9. Ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve výrocích, které ve vztahu ke stěžovatelce nabyly právní moci [tj. výrok I. a výrok II. písm. a) v potvrzující části], jakož i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, se jedná o ústavní stížnost podanou opožděně. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti totiž musí být podle kogentního podán ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. odst. odst. 4 ). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dovolání nepodala, počala lhůta pro podání ústavní stížnosti stěžovatelce běžet ode dne doručení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Vzhledem k tomu, že dovoláním lze napadnout a tedy i projednat pouze pravomocně skončené věci, je zcela zjevné, že rozhodnutí Vrchního soudu muselo být stěžovatelce doručeno před 12. červnem 2007 (kdy bylo dovolání žalobcem podáno). Z uvedeného vyplývá, že lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula a ústavní stížnost bylo třeba v části, v níž směřovala proti pravomocným výrokům rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, odmítnout podle , jako návrh podaný po stanovené lhůtě.

10. Co se týče výroku III. Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Brně ve vztahu k stěžovatelce zrušen, pokud šlo o částku 16.000 Kč a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání, platí pro tuto část výše uvedené pod bodem 8. a ústavní stížnost je nepřípustná, protože rozhodnutí není dosud pravomocné, což Ústavní soud ověřil dotazem na Vrchním soudu v Olomouci, kde se momentálně spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. , nachází.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud již stěžovatelku nevyzýval k odstranění vad podání, protože jejich případné odstranění by k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu, výsledku vést nemohlo.

12. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl se shora citovaných důvodů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. srpna 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj