Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2257/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátkou, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. -168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. -83, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem „bytu č. 13, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu čp. 534 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. prosince 2002, č. j. -95, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. -151, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. -168, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 1. dubna 1988 byla se sestrou žalobce H. N. uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu, že H. N. uzavřela dne 1. listopadu 1991 manželství se Z. J., že jejich manželství bylo spořádané, že manželé J. však společně v předmětném bytě nebydleli a že H. N., provdaná J., se z předmětného bytu odstěhovala do bytu, v němž žil její manžel Z. J. Poté rovněž zjistily, že dne 7. září 1992 podal žalobce žádost o vydání souhlasu s přechodem nájmu bytu, že v žádosti uvedl, že se sestrou H. N., provdanou J., žil v předmětném bytě od 22. listopadu 1991 do července 1999, a že v pozdější žádosti o vyslovení souhlasu s přechodem nájmu uvedl, že se sestrou žil v předmětném bytě od února 1992 do 8. září 1992, kdy se sestra z bytu odstěhovala. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že H. N. svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, že sňatkem se Z. J. vzniklo oběma manželům právo společného užívání bytu manžely ( , , ve znění do 31. prosince 1991) a že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle , , ve znění od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. Poté uzavřely, že vzhledem k existenci práva společného nájmu bytu manžely je ze zákona – srov. obč. zák. – vyloučena úvaha o přechodu nájmu bytu na žalobce a že žalobce proto nemůže být nájemcem předmětného bytu, a pokračovaly, že jde-li o byt ve společném nájmu manželů, musel by žalobce pro účely přechodu nájmu podle obč. zák. prokázat, že vedl společnou domácnost s oběma manžely a že oba manželé současně opustili společnou domácnost; to však žalobce neprokázal a ani netvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V dovolání namítl, že si nemohl přesně pamatovat dobu, kdy se do předmětného bytu nastěhoval, neboť jde o okolnosti nastalé před více jak deseti léty, a dodal, že sám to ani nepovažoval za důležité. Dále uvedl, že doba uvedená v žádosti o vydání přechodu nájmu koresponduje s datem přihlášky k trvalému pobytu (tj. 22.11.1991), přičemž fakticky v bytě bydlel od září 1991. Zdůraznil, že Z. J. vypověděl, že v předmětném bytě nebydlel a že pouze občas zde navštěvoval svou manželku. Za této situace podle něj neobstojí názor, že manželům J. vzniklo a do současné doby svědčí právo společného nájmu bytu manžely. Současně uvedl, že i kdyby tomu tak bylo, pak oba manželé předmětný byt opustili, a proto právo nájmu bytu přešlo na něj, neboť s nimi bydlel ve společné domácnosti, tj. vedl společnou domácnost s oběma manžely, a tito následně opustili společnou domácnost vedenou v předmětném bytě. Podle názoru žalobce nebylo ani zapotřebí uzavírat novou nájemní smlouvu, neboť ze zákona – v důsledku přechodu nájmu – vstoupil do již existujícího nájemního vztahu a byl v dobré víře, že žalovaná přechod nájmu akceptuje, protože více jak deset let mu neoznámila, že tomu tak není; za této situace více jak deset let jednal a choval se jako řádný nájemce a žalovaná s ním takto jednala – předepisovala mu úhrady nájemného a zasílala mu vyúčtování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela dovolací námitky žalobce a mimo jiné uvedla, že pro účely vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. není zákonem stanovena podmínka trvalého soužití manželů a ani vedení společné domácnosti v předmětném bytě. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (zejména tvrzením, že fakticky v předmětném bytě bydlel od září 1991, že zde bydlel s oběma manžely Jánskými a že tito následně opustili společnou domácnost vedenou v předmětném bytě), a pro účely právního posouzení věci podle a obč. zák. nabízí zčásti nový („vlastní“) skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právních závěrech, že sňatkem sestry žalobce H. N. se Z. J. vzniklo oběma manželům právo společného užívání bytu manžely, že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely a dosud trvá a že proto žalobce nemůže být nájemcem předmětného bytu. Žalobce správnost uvedených právních závěrů v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Ze samotného ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že právo společného nájmu bytu manžely vzniká v tomto případě přímo ze zákona (ex lege). Soudní praxe však přes to dovodila, že společný nájem bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale spolu žít nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).

Protože v době do 31. prosince 1994 nebyla pro smlouvu o nájmu bytu (dvoustranný právní úkon, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce) stanovena písemná forma (srov. , , ve znění do 31. prosince 1994 – dále jen „obč. zák. do 31. prosince 1994“), mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení obč. zák. do 31. prosince 1994 (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe však dovodila, že za konkludentní projev nelze bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 15. ledna 2001, sp. zn. , z 25. října 2001, sp. zn. , a z 20. listopadu 2003, sp. zn. ). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).

Při rozhodování o žalobě na určení práva nájmu k předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze skutkových zjištění, že dne 1. dubna 1988 byla se sestrou žalobce H. N. uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu, že dne 1. listopadu 1991 uzavřela H. N. manželství se Z. J., že jejich manželství bylo spořádané, že manželé Jánští však společně v předmětném bytě nebydleli a že H. N., provdaná J., se z předmětného bytu odstěhovala do bytu, v němž žil její manžel Z. J. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejde zde (ani vzdáleně) o skutkový stav, na jehož základě dovolací soud formuloval shora uvedené právní závěry ve věci sp. zn. . Proto dovodily-li soudy na zjištěném skutkovém základě, že manželům Jánským vzniklo právo společného užívání předmětného bytu následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely, které dosud trvá, a že za této situace nemůže být žalobce nájemcem předmětného bytu, nelze jim nic vytknout, neboť se od judikatury uvedené v předchozích dvou odstavcích odůvodnění tohoto rozhodnutí neodchýlily; jejich rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.550,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu