Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2366/10

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. K. D., zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými prý došlo k porušení d, tedy jejího základního práva na spravedlivý proces.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti (na str. 4 dole) konstatuje, že ve věci kromě ústavní stížnosti podala i dovolání. O tomto dovolání tedy zjevně nemohlo být v době podání ústavní stížnosti Nejvyšším soudem rozhodnuto; to si ověřil Ústavní soud i dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 6, podle jehož sdělení spis nebyl ještě postoupen dovolacímu soudu k rozhodnutí.

Jak plyne již z výroku napadeného odvolacího rozhodnutí, z jeho části "poučení", z relevantní právní úpravy, i z obsahu ústavní stížnosti, přípustnost podaného dovolání zde závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ta se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje; jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud i v nyní projednávaném případě.

Podle č. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatní mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podá-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je třeba aplikovat ustanovení , v novelizovaném znění; dle něho platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tak zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Výše uvedené platí přirozeně za předpokladu, že stěžovatel uplatnil dovolání řádně.

V dané věci stěžovatelka podala dovolání i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně, i z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze "odklidit" v rámci řízení dovolacího. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.

Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost dle nepřípustná.

Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení stěžovatelky (na str. 2 ústavní stížnosti), že ústavní stížnost podává z důvodů, které dovoláním napadnout nelze. I kdyby toto tvrzení stěžovatelky odpovídalo skutečnosti (stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu kopii svého dovolání), podstata věci zůstává. Tedy, výše uvedená argumentace platí, neboť stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, které mohou být "odklizeny" prostřednictvím dovolacího řízení; právě proto podala stěžovatelka dovolání, v opačném případě by neměla důvod je podat. Již proto je ústavní stížnost předčasná, tedy nepřípustná. Toho, čeho se stěžovatelka domáhá v řízení před Ústavním soudem (tedy kasace napadených rozhodnutí, byť případně z jiných důvodů než uvedených v dovolání), může event. dosáhnout ještě cestou obecného soudnictví.

Za tohoto stavu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle odmítl.

Z toho důvodu Ústavní soud ani nevyzval stěžovatelku k odstranění vady plné moci; ta totiž nebyla formulována výslovně pro zastupování před Ústavním soudem. I kdyby totiž stěžovatelka tuto vadu odstranila, na odmítacím výroku tohoto usnesení Ústavního soudu by to nic nezměnilo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2010

Vojen Güttler v. r.

soudce zpravodaj