Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2001/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Alcredo s. r. o., se sídlem Vrané nad Vltavou, Nádražní 101, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 2006, čj. - 28, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, čj. - 48, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, čj. - 78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí je Česká republika, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Podstatou daného sporu byla otázka určení vlastnického práva k nemovitostem, které získala do vlastnictví kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004, uzavřenou mezi ní a Českou republikou - Fondem dětí a mládeže (dále jen FDM) v likvidaci, podle , ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka odmítla akceptovat závěr obecných soudů, že likvidátor FDM při převodu sporných nemovitostí postupoval v rozporu s ustanovením čl. I. bodu 10 Zastává přesvědčení, že při převodu nemovitostí do jejího vlastnictví byly dodrženy všechny zákonné podmínky. Kupní smlouvu ze dne 17. 9. 2004 považuje, na rozdíl od obecných soudů, za platnou.

Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v a y ČR, , a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo určeno, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je Česká republika. Obvodní soud aplikoval čl. I bod 5 písm. f) a c) a dospěl k závěru, že ve smyslu těchto ustanovení likvidátor nebyl oprávněn uzavřít předmětnou smlouvu před datem 2. 11. 2004. Jedná se proto o kupní smlouvu absolutně neplatnou podle ObčZ, takže vlastníkem zůstala Česká republika. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, podle , neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jak to vyžaduje ustanovení . Dovolací soud upozornil na svoji judikaturu, v níž se již výkladem čl. I bodu 5 písm. f) zabýval (sp. zn. a sp. zn. ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v podstatě ve shodném smyslu a rozsahu, jako již činila v řízení před těmito soudy.

Provedenou lustrací a následnou komparací ústavních stížností stěžovatelky, podaných u Ústavního soudu, bylo zjištěno, že uplatnila obdobné námitky v dalších šesti ústavních stížnostech, které podala jako žalovaná proti rozsudkům, jimiž bylo určeno, že Česká republika - Ministerstvo financí je vlastníkem označených nemovitostí, spravovaných Fondem dětí a mládeže. Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost poté, co shledal právní závěry obecných soudů ústavně konformní (srov.

sp. zn.

,

,

,

a další).

Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní projednávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných ve shora citovaných rozhodnutích odchylovat. Stěžovatelka, ač je nepochybně s názorem Ústavního soudu seznámena, nepřinesla žádné nové argumenty, ve srovnání s případy předcházejícími. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a shodně uzavírá, že ani v nyní projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích základních práv.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu