Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2308/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. L., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Praha 3, nám. Winstona Churchilla 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2009, čj. - 21, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, čj. - 37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl jeho žalobu o zaplacení 36.414,- Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pochybení soudů spatřuje stěžovatel v tom, že oba soudy v jeho věci rozhodly rozdílně ve srovnání s v totožnou věcí žalobce T. K. proti České republice - Ministerstvu financí, přesto, že skutkový a právní základ obou věci je totožný, neboť oba byli stíháni v téže trestní věci jako spolupachatelé a jejich trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2006.

Stěžovatel poukázal na to, že v právním státě je nepřípustné, aby v totožných věcech rozhodovaly obecné soudy rozdílně, neboť v důsledku toho si občané před zákonem a soudy nejsou fakticky rovni. To vede k právní nejistotě a snižování autority soudů a jejich rozhodování. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, v nichž se zdůrazňuje význam principu rovnosti a nepřípustnost jeho porušování, což je zakotveno v d i v mezinárodních dokumentech. Obecné soudy tak porušily základní práva stěžovatele, a to , a y ČR, dále , a d a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svojí žalobou domáhal na žalovaném České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR zaplacení částky 36.414,- Kč s příslušenstvím s tím, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, skončilo jeho zastavením. V souvislosti s tím mu vznikla škoda představující náklady na obhajobu ve výši žalované částky. Obvodní soud pro Prahu 2, rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, čj. - 21, žalobu stěžovatele zamítl. Odkázal na ustanovení , který stanoví podmínky pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Podle odst. 3 cit. ustanovení, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě tato podmínka nebyla splněna, neboť stěžovatel nevyužil řádného opravného prostředku a proti zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Stěžovatel nepopřel, že stížnost proti zahájení trestního stíhání podal opožděně, což vysvětlil tím, že byl stíhán jako policista a z jeho úřední činnosti je mu známo, že se takovým stížnostem nevyhovuje. Proto stížnost nepodal, resp. podal ji až po uplynutí třídenní lhůty k jejímu podání. Obvodní soud uzavřel, že pokud je někdo nespokojen s jakýmkoliv rozhodnutím, je v jeho zájmu, aby se alespoň pokusil opravný prostředek podat. Jestliže stěžovatel takto nepostupoval, nemůže být jeho žaloba úspěšná.

Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že považuje jeho závěry za zcela správné a vycházející ze sjednocujícího rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. . Zde Nejvyšší soud vyslovil závěr, že náhradu škody z nezákonného rozhodnutí lze přiznat pouze v případě, podal-li obviněný, proti němuž bylo následně zastaveno trestní stíhání (jako je tomu v předmětné věci), opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný. Je nesporné, že stěžovatel tak neučinil. Důvody, které uváděl jako důvody zvláštního zřetele hodné, nemohou obstát, neboť pouhé jeho přesvědčení o tom, že by stížnost nemohla být úspěšná, pro takový závěr nestačí. Podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody není to, zda opravnému prostředku bylo vyhověno, ale to, zda byl či nebyl podán.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení principu rovnosti před zákonem za situace, kdy Městský soud v Praze rozhodl v jiné věci, v níž byly stejné skutkové i právní podmínky, zcela opačně (jednalo se o případ stěžovatelova spoluobviněného). Jedná se o jediný argument, který stěžovatel uvedl ve své ústavní stížnosti a zcela pominul text i existující judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Po přezkoumání věci Ústavní soud zjistil, že touto problematikou se zabýval již v řadě svých rozhodnutí, jedná se např. o usnesení

sp. zn.

/08,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je především nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy, který je založen na tvrzení, že nesprávně a formalisticky vyložily ustanovení , o odpovědnosti státu, čímž mělo být porušeno mimo jiné jeho právo na spravedlivý proces ( y).

Již v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

se k dané problematice m.j. uvádí: "Na ústavně právní úrovni je, v českém právním řádu, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zajištěno v y. Podmínky a podrobnosti jsou svěřeny zákonu ( y). Z této konstrukce je zřejmé, že pokud takový zákon byl vydán a je in concreto aplikovatelný, musí obecné soudy zkoumat naplnění podmínek pro přiznání takového nároku. Z této konstrukce vyplývá pro zákonodárce postulát, aby zákonná úprava respektovala ústavně zakotvené právo poškozeného činností veřejné moci na odškodnění, které nemůže být zákonem omezeno. Jinými slovy, podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody musí být v souladu s ústavními předpisy, musí být "rozumné". Za takové podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody lze považovat i požadavek, aby poškozený využil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz též zákona o odpovědnosti státu, usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

)."

Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí správně poukázaly na to, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s existencí všech kumulativně předepsaných předpokladů, mj. i splnění podmínky obsažené v § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, tzn. podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků. Uvedená zásadní podmínka vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený (zde stěžovatel) nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody, tedy nepodal v zákonné lhůtě stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Obecné soudy opřely svůj právní názor o rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , jehož stanovisko v řešené otázce je zcela shodné s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho výše citované judikatuře.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se v dané věci od své konstantní judikatury, na kterou v plném rozsahu v podrobnostech odkazuje. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal napadená rozhodnutí obecných soudů ústavně konformní, nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jak to tvrdí v ústavní stížnosti.

Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu