Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4329/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce R., spol. s r. o., se žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 27.8.1999 domáhal určení, že jsou vůči němu neúčinné jednak \"darovací smlouva, uzavřená dne 7.5.1997, kterou J. K. převedl na žalovanou ideální 1/4 nemovitostí - domu, st. p. p.č. 12/1 a zahrady p.č. 29/2, vedené na LV pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu K. H.\", jednak \"dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená mezi J. K. a žalovanou dne 7.7.1997\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vykonatelnou pohledávku vůči J. K. (manželu žalované) na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.2.1998 sp. zn. a na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6.4.1998 sp. zn. Cm 1021/97 \"ve znění rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. " v celkové výši 448.000,- Kč. Darovací smlouvu a dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaná uzavřela s J. K. v posledních třech letech a podle žalobce je \"nepochybné, že byly uzavřeny v úmyslu zkrátit věřitele - žalobce\".

Okresní soud v Kutné Hoře - poté, co usnesením ze dne 3.6.2002 č.j. -40 ve smyslu připustil, aby na místo dosavadního žalobce vstoupil do řízení R. S., a.s. - rozsudkem ze dne 24.2.2004 č.j. -103 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28.726,- Kč k rukám advokátky JUDr. M. W. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobce má vůči J. K. \"nejen vymahatelnou, ale i vykonatelnou\" pohledávku, a že \"celá rodina dlužníka včetně žalované se snažila žalobce svým způsobem podvést a dosáhnout toho, aby závazek vůči žalobci nebyl uhrazen\". Protože oba žalobcem napadené právní úkony byly uzavřeny \"v posledních 3 letech od podání žaloby\" a protože žalovaná neprokázala, že by úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat, jsou oba právní úkony vůči žalobci ve smyslu ustanovení právně neúčinné.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.2004 č.j. -149 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.258,50 Kč k rukám advokátky JUDr. M. W. Po zopakování některých důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má proti J. K. vymahatelné pohledávky ve výši 256.000,- Kč a 192.000,- Kč \"z titulu plnění ze směnek\", že J. K. uzavřel v posledních třech letech před podáním žaloby \"k újmě věřitele a ve prospěch žalované darovací smlouvu a dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů\" a že žalovaná neprokázala, že by o úmyslu dlužníka \"nevěděla ani vědět nemohla, přestože vyvinula k rozpoznání tohoto úmyslu dlužníka náležitou pečlivost\". Protože k uspokojení žalobcových pohledávek \"prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka\", jsou oba právní úkony vůči žalobci právně neúčinné. Námitku žalované, že \"její manžel jako dlužník žalobce úmysl zkrátit svého dlužníka neměl\" a že proto \"se o něm nemohla ani dozvědět\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"v případě právních úkonů mezi dlužníkem a osobou mu blízkou existenci tohoto úmyslu u dlužníka předpokládá\" a že \"manželka je osobou blízkou ve vztahu k dlužníkovi\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobcem napadené právní úkony učinila s manželem J. K. \"po zahájení podnikatelské činnosti pana K.\" a \"ne z důvodu krátit věřitele\" a že se nemohla dozvědět o úmyslu dlužníka krátit věřitele, když dlužník \"takový úmysl neměl\". Soudy podle názoru žalované nevzaly v úvahu zjištění (z výpovědí svědků I. P., J. R. a J. K.) o tom, že J. K. \"nabídl řešení umožňující při dodržení podmínek všemi zainteresovanými úhradu pohledávky žalobce za paní P.\", jakož ani to, jaké byly okolnosti vzniku závazku J. K., který předpokládal, že bude \"se svojí obranou proti nároku žalobce úspěšný\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Zdůraznil, že dlužník J. K. učinil odporované právní úkony nikoliv v době, kdy začal podnikat, ale až poté, kdy \"směnky byly splatné a některé již zažalované\", a že žalovaná byla o závazcích svého manžela dobře informována. O tom, že další majetek J. K. je \"neprodejný\", svědčí podle žalobce to, že se \"podíly manžela žalované na zemědělském majetku v exekuci nepodařilo prodat\" a že na pohledávku žalobce nebylo nic zaplaceno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( )

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná v posuzovaném případě nastoluje jako otázku zásadního právního významu to, zda \"vykonala s ohledem na okolnosti případu potřebnou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele poznala, tedy aby se o něm dozvěděla\". Z uplatněných důvodů dovolání však vyplývá, že právní názor odvolacího soudu (výklad ustanovení a jeho aplikaci na zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvádí, že nesouhlasí s právním posouzením věci a že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a rozsudek soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek je, že nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěly. Žalovaná současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (zejména v tom, že J. K. neměl podle jejího názoru úmysl zkrátit své věřitele a že jeho jiný majetek je neprodejný) a na nich pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Žalovaná tedy neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení odst 3 , který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení

Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a za přihlédnutí k tomu, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné ani podle ustanovení ; dovolání žalované proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.125,- Kč [srov. , , a ve znění , č. a č. a čl. II. ] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. a č. a čl. II. ). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. M. W. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 228,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 1.428,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu