Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2680/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů : 1) JUDr. A. B., 2) RNDr. P. F., 3) MUDr. M. F., 4) Ing. V. K., 5) L. R., 6) PhDr. B. F., 7) Ing. T. F., 8) J. F., 9) Ing. arch. J. V., 10) Ing. arch. E. W., 11) Ing. J. H., 12) Ing. L. S., 13) Ing. M. B., 14) Ing. J. H. ml., 15) Ing. I. S., 16) M. Ž., 17) Mgr. A. Š., 18) E. W., 19) B. W., zastoupených advokátem, 20) F. S., 21) Ing. T. S., a 22) M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 1. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. (žalobců: 1) JUDr. A. B., 2) RNDr. P. F., 3) MUDr. M. F., 4) Ing. V. K., 5) L. R., 6) PhDr. B. F., 7) Ing. arch. T. F., 8) J. F., 9) Ing. arch. J. V., 10) Ing. arch. E. W., 11) Ing. J. H., 12) Ing. L. S., 13) Ing. M. B., 14) J. H. ml., 15) Ing. I. S., 16) M. Ž., 17) Mgr. A. Š., 18) E. W., 19) B. W., zastoupených advokátem, 20) F. S., 21) Ing. T. S. a 22) M. S., zastoupených advokátem, proti žalované ČR– Ministerstvu financí, zastoupeným Ú. pro z. s. ve v. m., o vypořádání restitučního nároku), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

      O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 28. 1. 1993, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30. 6. 2008, č. j. -901. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice – Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni JUDr. A. B. 764.636,35 Kč, žalobci RNDr. P. F. 764.636,35 Kč, žalobkyni MUDr. M. F. 509.757,57 Kč, žalobkyni Ing. V. K. 509.757,57 Kč, žalobkyni L. R. 509.757,57 Kč, žalobci Ph.Dr. B. F. 764.636,35 Kč, žalobci Ing. arch. J. V. 254.878,78 Kč, žalobkyni Ing. arch. E. W. 254.878,78 Kč, žalobci Ing. J. H. 127.439,39 Kč, žalobkyni Ing. L. S. 127.439,39 Kč, žalobci Ing. M. B. 127.439,39 Kč, žalobkyni Ing. I. S. 254.878,78 Kč, žalobci Ing. J. H. 127.439,39 Kč, žalobkyni M. Ž. 254.878,78 Kč, žalobkyni Mgr. A. Š. 509.757,57 Kč, žalobkyni E. W. 509.757,57 Kč, žalobkyni B. W. 764.636,35 Kč, žalobkyni M. S. 254.878,78 Kč, žalobci Ing. T. S. 1,019.515,12 Kč a žalobci F. S. 254.878,78 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

Pokud se žalobci domáhali zaplacení dalších částek, a to žalobkyně JUDr. A. B. 9,949.363,65 Kč, žalobce RNDr. P. F. 9,949.363,65 Kč, žalobkyně MUDr. M. F. 6,632.242,43 Kč, žalobce Ing. arch. J. V. 3,315.121,22 Kč, žalobkyně Ing. E. W. 3,315.121,22 Kč, žalobce Ing. J. H. 1,658.060,61 Kč, žalobkyně Ing. L. S. 1,658.060,61 Kč, žalobce Ing. M. B. 1,658.060,61 Kč, žalobce Ing. J. H. ml. 1,658.060,61 Kč, žalobkyně Ing. I. Sk 3,315.121,22 Kč, žalobkyně M. Ž. 3,315.121,22 Kč, žalobkyně Mgr. A. Š. 6,632.242,43 Kč, žalobkyně E. W. 6,632.242,43 Kč, žalobkyně B. W. 9,949.363,65 Kč, žalobkyně Monika Svojsíková 3,315.121,22 Kč, žalobce Ing. T. S. 9,594.484,88 Kč a žalobce F. S. 3,315.121,22 Kč, tyto žalobní návrhy byly zamítnuty.

Ohledně nákladů řízení bylo žalované ČR– Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobcům, uvedeným v záhlaví rozsudku pod č. 1-19, částku 8,336.018,- Kč a žalobcům, uvedeným v záhlaví rozsudku pod č. 20-22, částku 1,993.534,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, placených v tomto soudním řízení.

O odvolání žalobců i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 1. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30. 6. 2008, č. j. -901, změněn tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou byla v rozsahu uvedeného výroku, označeného I., žaloba zamítnuta. Ve výroku o zamítnutí žaloby /uvedeném v části označené II./ byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu placených nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů řízení odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním žalobců i žalovanou napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo /podle , a / a dospěl k závěru, že odvolání žalobců nebylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil všechny pro rozhodnutí rozhodné skutečnosti,ale v právním posouzení dospěl odvolací soud zčásti k jiným právním závěrům. Odvolání žalované bylo vyhověno.

Odvolací soud poukazoval na to, že předmětem řízení je tu restituční nárok, jímž by měly být, podle názoru žalobců, zmírněny následky majetkové křivdy, vzniklé znárodněním majetku původních vlastníků firmy B. F., továrna na léčiva, a to podle předpisů o znárodnění z let 1945-1948 ve smyslu ustanovení /nikoliv požadavek na zaplacení  náhrady za znárodněný majetek, případně požadavek na náhradu škody či jiný peněžitý nárok“, dovozoval jmenovitě odvolací soud/.

Odvolací soud se dále zabýval tím, zda v daném případě jsou splněny podmínky pro vznik nároku na restituci ve smyslu ustanovení Šlo tu o znárodnění bez poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, přičemž ke znárodnění firmy B. F., továrna na léčiva, došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a stalo se tak vyhláškou č. 278/1946 Úředního listu /vydanou 27. 12. 1945/; znárodňovaná majetková podstata byla pak vyhláškou č. 961/1946 Úředního listu /vydanou 7. 3. 1946/ začleněna do Společných farmaceutických závodů, národního podniku; ohledně nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo pro stát podle § 17 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. dnem 28. 1. 1947. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že tu k odnětí majetku, o nějž jde v tomto řízení, došlo před rozhodným obdobím /25. 2. 1948 – 1. 1. 1990/, takže ve smyslu ustanovení , , o mimosoudních rehabilitacích, tu není splněn zákonný předpoklad vzniku restitučního nároku na znárodněný majetek. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na ustanovení § 1 odst. 4 a § 4 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., podle nichž tu docházelo k přechodu vlastnictví na stát ze zákona s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945; nebylo tu třeba ani intabulace do pozemkových knih, o čemž „svědčí i § 17 dekretu č. 100/1945 Sb., v němž se uvádí, že se provede pouze záznam a nikoli vklad“ do pozemkových knih.

Odvolací soud s poukazem na to, že tedy v daném případě došlo k přechodu vlastnického práva na stát ke dni 27. 10. 1945 a dne 7. 3. 1946 došlo k začlenění majetkové podstaty znárodněné firmy do nově vzniklého subjektu Společných farmaceutických závodů, jde tu o případ, kdy došlo ke znárodnění mimo rozhodné období /25. 2. 1948 – 1. 1. 1990/. Nedošlo tu také k žádnému  zneužití dekretu č. 100/1945 Sb., jako k aktu politické perzekuce v rozhodném období. Není tu proto, podle názoru odvolacího soudu dána jedna ze základních podmínek vzniku nároku  na restituci /zmírnění majetkové křivdy vzniklé znárodněním/, takže „žalobě o vypořádání restitučního nároku tu nelze vyhovět“. Odvolací soud z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta co do žalobního návrhu, kterému bylo soudem prvního stupně vyhověno; pokud soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí části žalobního návrhu žalobců, byl tento výrok rozsudku potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení jako věcně správný.

Odvolací soud posléze dovozoval, že „žalobě žalobců nelze vyhovět ani co do uplatnění nároku na náhradu škody za nesprávně provedenou privatizaci, neboť nebyly splněny podmínky podle a žalobcům proto žádná škoda v souvislosti s privatizací podniku Léčiva tu nemohla vzniknout“.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení , a . O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 3. 2009 a 3. 3. 2009 advokátům, kteří žalobce v řízení zastupovali, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno jednak u soudu prvního stupně dne 22. 4. 2009 a jednak bylo předáno na poště k doručení soudu prvního stupně dne 23. 4. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé /jako žalobci v této právní věci/ navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení; co do přípustnosti dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / /.

Dovolatelé vyslovovali nejprve názor, že „výrok dovolání napadeného rozsudku je nepřezkoumatelný, neboť je v něm sice uvedeno, že se žaloba zamítá, ovšem výrok neobsahuje žádný enunciát“.

Z hlediska posouzení této projednávané věci podle hmotněprávního ustanovení jsou dovolatelé přesvědčeni, že odvolací soud věc neposoudil podle ustanovení  soudem zvolené právní normy (nesprávně a neúplně tu soud aplikoval ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb.).

Dovolatelé na rozdíl od názoru odvolacího soudu jsou přesvědčeni, že vlastnické právo v daném případě nepřešlo ohledně Společných farmaceutických závodů na stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to proto, že tu nedošlo ke splnění dvou podmínek podle dekretu č. 100/1945 Sb. : 1) ke stanovení rozsahu znárodnění a 2) k vyplacení náhrady za znárodněnou firmu. Dekretem č. 100/1945 Sb. a ani následující vyhláškou nebylo stanoveno, co se z firmy B. F. znárodňuje, a zejména nebyly specifikovány nemovitosti, které na stát přecházejí.

Dovolatelé poukazovali na to, že vlastníci uvedeného majetku nikdy nebyli za odňatý majetek odškodněni a nebyli jakýmkoli způsobem přizváni do vedení znárodněných farmaceutických závodů“ a neměli na rozhodování o tomto majetku žádný vliv, takže je tu evidentní prvek projevu politické zvůle.

Dovolatelé zejména zdůrazňovali, co stanovil § 17 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., že na návrh národního podniku zapíše knihovní soud přechod vlastnických a jiných práv ohledně znárodněného podniku nebo jiné začlenění majetkové podstaty do navrhujícího národního podniku, k čemuž v daném případě rozhodně nedošlo. Navíc podle názoru dovolatelů „z textového řazení dekretu č. 100/1945 Sb. vyplývá, že vztahuje-li se na určitý podnik /firmu/ znárodnění, je třeba za tento podnik vyplatit nejprve náhradu a pak teprve podat návrh na přechod vlastnických práv k majetku znárodněného podniku a na zápis tohoto přechodu práv.

Dovolatelé nesdílejí názor odvolacího soudu, že dnem znárodnění tu přešlo vlastnické právo na stát. Mají za to, že dekret č. 100/1945 Sb. rozlišuje pojem znárodnění podniku a pojem přechodu vlastnických práv. Důležitý je tu zejména návrh národního podniku na provedení knihovního zápisu, k čemuž v daném případě nedošlo, takže nelze uzavřít, že by v tomto případě došlo k úplnému provedení znárodnění zestátněním před 25. 2. 1948.

Dovolatelé v návaznosti na to vytýkali, že odvolací soud měl uplatnit na projednávanou právní věc dekret č. 100/1945 Sb. v celosti této normy (tedy kromě ustanovení § 1 odst. 8 i ustanovení § 7 - § 10 téhož dekretu včetně vydání výměru o náhradě za znárodněný majetek podle § 10 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb.).

Dovolatelé F. S., Ing. T. S. a M. S. ve svém dovolání uplatňovali i dovolací důvod ve smyslu ustanovení , a to proto, že tu došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci „neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo částečně změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci“.

Soudy v daném případě měly v této právní věci zvážit zejména tu otázku, jak by mělo být řešeno to, zda žalobcům náleží nárok z titulu nevyplacené náhrady za znárodnění, pokud by soudy setrvaly na názoru, že tu není dán restituční nárok podle , o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci tu nepožadovali navrácení konkrétních nemovitostí a ani jmenovitě náhradu za ně, nýbrž uplatňovali nárok na vypořádání toho, že tu za znárodněný majetek nebyla poskytnuta žádná náhrada. „Neměla tu být žaloba žalobců po mnoha letech projednávání zamítnuta bez toho, že by soud vzal v úvahu možnost jiného právního posouzení věci a měl by otevřít cestu k uspokojení nepochybných nároků žalobců v tomto zahájeném soudním řízení“.

Přípustnost dovolání dovolatelů je tu dána podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci.

Dovolatelé (žalobci) ve svém dovolání jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / /, a také že řízení v této právní věci je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci / /.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názoru, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování; o takovou vadu řízení jde zejména tehdy, došlo-li v důsledku vadného postupu soudu v řízení k odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem (např. pro nesprávné vyrozumění účastníka o jednání před soudem).

Podle názoru dovolací soud v daném případě k vadě řízení uvedeného druhu nedošlo.

Nesprávné právní posouzení věci /ve smyslu ustanovení / spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží /srov. z rozhodnutí uveřejněného  pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/. Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , a , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními, pracovněprávními právními úkony a správnými akty, učiněnými v období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 („rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená Ch. O. s. n., Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Podle ustanovení , věta druhá, „v případech, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž by byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona“ (podle poznámky k textu tohoto zákona ze Sbírky zákonů je tu míněn , o převodech majetku státu na jiné osoby).

Podle ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje také na případ, kdy v rozhodném období věc přešla na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 6. 1995, , uveřejněném pod č. 32 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že v našem právním řádu byl vzhledem k ustanovení a (předchozího ) opuštěn intabulační princip dnem účinnosti , tj. dnem 1. 1. 1951.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 8. 1999, , uveřejněném pod č. 115 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že „obecné soudy v řízení podle , o mimosoudních rehabilitacích, nemohou provádět revizi znárodňovacího procesu“.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) byl zaujat tento právní závěr : „Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy“, vzniklé v uvedené době a uvedeným způsobem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo : Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěno naopak skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.

Uvedená stanovení , o mimosoudních rehabilitacích, i citované právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů, usnesení a stanovisek Ústavního soudu ČR, vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň ovšem dovolací soud musel konstatovat, že uvedená ustanovení i citované právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 1. 2009 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Odvolací soud svým rozhodnutím aplikoval na projednávanou právní věc právní předpisy, týkající se této právní věci (nešlo tedy o posouzení věci podle nesprávného právního předpisu), a tato ustanovení odvolací soud si nevyložil zejména odchylně od citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i z nálezů, usnesení a stanovisek Ústavního soudu ČR (nešlo tady ani o nesprávný výklad použitého právního předpisu).

Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné tak, aby bylo na místě je zrušit podle ustanovení .

Proto dovolací soud svým rozsudkem / ) zamítl přípustná dovolání dovolatelů, která však nebylo možné shledat dovoláními důvodnými/ /.

Dovolatelé nebyli v řízení  o dovolání úspěšní (žalované České republice – Ministerstvu financí v řízení o dovolání náklady nevznikly).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 29. října 2009

                          JUDr. Josef Rakovský, v. r.

                               předseda senátu