Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1679/10

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. Č., zastoupeného JUDr. Richardem Pechem, advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2008, č.j. -45, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v y základních práva svobod.

Pochybení Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel v tom, že soud aplikoval na jím uplatněný žalobní nárok nesprávná ustanovení zákona, neboť posoudil jeho nárok nikoli jak jako nárok z titulu uznání dluhu, nýbrž jako nárok z pracovního úrazu.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobou ze dne 25. 11. 2008 se stěžovatel domáhal po Kooperativě, pojišťovně, a. s. (dále jen žalovaný") zaplacení částky 2.894.229,- Kč s příslušenstvím z titulu "náhrady škody z pracovního úrazu". Rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. -27, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení . Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že z obsahu ústavní stížnosti, jejíž argumentace je téměř shodná s námitkami uplatněnými v odvolání stěžovatele ze dne 25. 11. 2009, je zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí bez uvedení jakékoli ústavněprávní argumentace tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (y ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno y, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením písm. d)y. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (, a ve spojení s ). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatel musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.

V nyní projednávané věci sice stěžovatel tvrdil, že nesprávná aplikace zákona obecnými soudy dosáhla v jeho věci intenzity protiústavního zásahu, Ústavní soud však takové pochybení Městského soudu v Praze nezjistil.

Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, neboť bývalý zaměstnavatel stěžovatele dle skutkového zjištění učiněného soudem dosud nebyl vymazán z obchodního rejstříku a k jeho zániku tudíž nedošlo. Dle vyhl. č. , kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, má přitom poškozený, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání po vzniku zákonného pojištění, právo na plnění podle přímo vůči té pojišťovně, u které byl pojištěn jeho zaměstnavatel před svým zánikem, pouze pokud jeho zaměstnavatel zanikl po 31. prosinci 1992. Soud dále stěžovateli vyložil, proč není možné považovat v dané věci plnění žalovaného za uznání dluhu ve smyslu , a že uplatněním námitky promlčení žalovaný pouze využil svého práva a takové jeho jednání nelze považovat za učiněné v rozporu s dobrými mravy. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil také soud odvolací, který dovodil, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu, který posoudil správně i po stránce právní.

Ústavní soud má tedy zato, že otázkami, které stěžovatel nastínil ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně zabývaly a přijatý závěr, který náležitě odůvodnily, je rozumný, logický a přesvědčivý, a proto na něj Ústavní soud, aniž by mu mohl z hlediska ústavnosti cokoli vytknout, odkazuje. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah dou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu