Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2868/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. V., právně zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava ze dne 3. 9. 2009 č.j. -1145 ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 4. 9. 2009 č.j. -1155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, neboť tímto rozsudkem měla být porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces jak její, tak nezl. syna, zejména pak byla porušena práva zakotvená v , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též , a Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Jihlavě návrh na zvýšení výživného pro v té době ještě nezletilé děti R. a D. Řízení bylo vedeno několik let. Soud I. stupně po zjištění základních údajů o majetkových poměrech otce a jeho čistých měsíčních příjmech rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 č.j. -1077, kterým zvýšil výživné pro obě děti.

Návrhem podaným dne 28. 8. 2006 žádala stěžovatelka zvýšení výživného již za dobu od 1. 2. 2006 s ohledem na zvýšené potřeby nezletilého D. i výdělkové a majetkové poměry otce. Soud I. stupně zvýšil výživné za dobu od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2006 na částku 16 000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2006 na částku 18 000,- Kč měsíčně. Dále stanovil, že za dobu od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2006 je otec povinen platit stanovené výživné vždy každého 5. dne v měsíci předem ve výši 9 000,- Kč k rukám matky a ve zbytku ve výši 7 000,- Kč na vkladní knížku pro nezletilého a dále za dobu od 1. 9. 2006 do budoucna zavázal otce platit toto výživné ve výši 11 000,- Kč k rukám matky a ve zbytku 7000,- Kč na vkladní knížku. Dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2006 do 31. 10. 2008 stanovil soud otci zaplatit ve výši 118 000,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky a ve výši 33 000,- Kč opět na vkladní knížku. Dále soud I. stupně zamítl návrh otce na změnu výchovy, návrh otce na snížení výživného rovněž zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání otec dětí a Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl ve vztahu k nezl. D. V. tak, že se výživné zvyšuje za dobu od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2008 na částku 14.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2009 do budoucna na částku 16.000,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do pátého dne každého měsíce předem a od září 2009 je otec povinen platit ve výši 10.000,- Kč měsíčně k rukám matky a ve výši 6.000,- Kč měsíčně na vkladní knížku.

Odvolací soud dle názoru stěžovatelky postupoval nesprávně a byl veden mylnými úvahami, pokud zcela pominul, že jde o výživné pro nezletilé dítě a toto má právo podílet se na životní úrovni obou rodičů tak, jak je to upraveno v § 85 odst. 2 zákona o rodině. Teprve poté, co by soud splnil svoji povinnost, řádně zjistil příjmy otce, jeho majetkové poměry a životní úroveň, měl stanovit odpovídající výživné k této životní úrovni otce a poté teprve se může zabývat úvahami o tom, jak vysokou částku by měl otec zasílat k rukám matky a jakou část případně spořit ve prospěch syna na určený účet. Stěžovatelka navrhla soudu provedení řady důkazů, které by skutečný příjem otce a také jeho majetkové a výdělkové poměry prokázaly. Jedná se o dostupné důkazy a soud je navíc povinen postupovat v řízení i bez návrhů a provést veškerá potřebná šetření a zjištění důkazů, neboť se jedná o věc nespornou a o výživné nezletilého dítěte. Dokazování však zůstalo neúplné.

Rozsudek odvolacího soudu není podle názoru stěžovatelky ani v souladu s ust. , odst. 1 I když Ústavní soud dovodil v některých svých rozhodnutích, že soud může postupovat volnou úvahou pří stanovení výše výživného, není možné, aby soud pominul své povinnosti a neodůvodnil svůj rozsudek zákonem stanoveným způsobem. Postup soudu v souladu se zákonem, konkrétně dle , je součástí právního státu a soudy mají povinnost dodržovat tyto povinnosti a dodržet tak transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit z rozhodnutí libovůli.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecného soudu, resp. odvolacího soudu tak, jako by Ústavní soud měl podrobit napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Právní závěry krajského soudu týkající se majetkových poměrů otce i matky a odůvodněných potřeb nezletilého syna nebylo možno považovat za extrémně nesouladné s vykonanými důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu pohybovala. Takový postup korespondoval s normami , o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně, vypořádat se všemi důkazy. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal žádné pochybení a připomíná, že pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovením , jak se také v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález

, Sb. n. u. sv. 1, str. 41 (46)].

V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení ], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu