Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1780/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 4. 2008 č. j. -146 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 2. 2007 č. j. -112, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka J. J., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem se sídlem Komenského 21a, Jablonec nad Nisou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivé řízení a soudní ochranu garantované d (dále jen " "). Stěžovatel poukazuje na to, že k výši škody bylo v průběhu řízení provedeno nedostatečné dokazování. Až odvolací soud stěžovatele k prokázání výše škody písemně vyzval, nepoučil jej však o následcích nesplnění výzvy. Stěžovatel odvolacímu soudu v podstatě vytýká, že se snažil doplnit dokazování ve směru, v němž dosud nebylo provedeno žádné dokazování, čímž porušil ustanovení , a tím i zásadu dvouinstančnosti. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

a na judikaturu Nejvyššího soudu.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli částku 15.000,- Kč s přísl., která představuje nárok na náhradu škody za vykácený les. Soud přisvědčil námitce žalovaného o promlčení uvedeného nároku. Nadto dospěl k závěru, že nebylo ani prokázáno, že by žalovaný těžbu objednal, vytěžené dřevo sám zpeněžil či si ho ponechal, a tím způsobil žalobci škodu či bezdůvodné obohacení ve výši 15.000,- Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud dalším napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Se závěrem o promlčení nároku se neztotožnil, neshledal jej však důvodným, pokud jde o předpoklad vzniku škody, resp. její výše, kterou stěžovatel přes výzvu soudu neosvědčil. Dalšími předpoklady pro uplatnění náhrady škody se pro nadbytečnost nezabýval.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Okresní soud Jablonec nad Nisou a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a vedlejší účastník řízení J. J.

Krajský soud upozornil na to, že stěžovatel byl vyzván, aby k jednání předložil či ve lhůtě 5 dnů písemně navrhl důkazy k prokázání výše škody. Vzhledem k jeho právnickému vzdělání se jeví nadbytečným konkrétní poučení, že při nesplnění výzvy neunese důkazní břemeno. Dále s poukazem na dikci ustanovení uvedl, že v rámci odvolacího řízení nešlo o rozsáhlé doplnění dokazování, byť ke skutečnosti, která dosud nebyla předmětem dokazování. Ústavní stížnost označil za zjevně neopodstatněnou.

Okresní soud neshledal ve svém postupu pochybení, které by mělo za následek porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Vedlejší účastník po rekapitulaci řízení, které probíhalo téměř 7 let, a v rámci něhož byl stěžovatel řádně poučen o svých procesních právech a povinnostech, a poté, co poukázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se zásad spravedlivého procesu, uvedl, že již soud prvního stupně splnil své povinnosti dané , 2 a 3 Dle něj se celá ústavní stížnost pohybuje na úrovni výtky spočívající v tom, že soudy procesně pochybily a že při změně či doplňování skutkových zjištění by bylo možné nalézt pravdu, a Ústavní soud je stavěn do role třetí instance soudnictví. Má za to, že zajišťuje prostřednictvím zákonů uplatnění práv každému občanu stejnou měrou a je pouze na něm, jak svých práv využije. Pokud tak činí nekompetentně, nelze z toho vinit obecné soudy. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Na uvedená vyjádření, která byla stěžovateli zaslána k případné replice, již nebylo reagováno.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y).

Podstatou stěžovatelovy stížnosti je výtka nezákonného a tím i neústavního procesního postupu obecných soudů, zejména soudu odvolacího v souvislosti s poučovací povinností a doplňováním skutkových zjištění.

Při zvažování opodstatněnosti uvedené námitky je nutné zmínit, že žalobu původně podalo 5 žalobců. Na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 č. j. -92 v řízení zůstal jako jediný účastník na straně žalobce stěžovatel. Dovolací soud ve zrušujícím usnesení vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že žaloba stěžovatele je neprojednatelná. Na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že z obsahu žaloby je možné dovodit základní skutková tvrzení nezbytná pro vymezení skutku, tedy že v roce 1995 vznikla úmyslnou těžbou na konkrétním pozemku holina, tuto těžbu provedl žalovaný bez souhlasu matky stěžovatele coby spoluvlastnice poloviny pozemku, a že při prodeji tohoto pozemku nabytého děděním byl podíl stěžovatele (i ostatních žalobců) na ceně prodávaných pozemků z těchto důvodů nižší, a že snížením hodnoty jejich majetku jim žalovaný způsobil škodu.

Po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc dostala do stádia řízení před soudem prvního stupně, který po doplnění dokazování a po poučení účastníků dle vydal napadený rozsudek, jímž žalobu zamítl. Své rozhodnutí opřel v prvé řadě o promlčení nároku, přičemž neshledal ani existenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu podle obč. zák. - vzniku škody. I když se odvolací soud neztotožnil s jeho právním závěrem o promlčení nároku, zabýval se dále existencí uvedeného předpokladu odpovědnosti za škodu, konkrétně výší škody. V tomto směru stěžovatele v rámci předvolání k jednání poučil o tom, že má nejpozději u jednání navrhnout důkazy potřebné k prokázání výše škody. Z tohoto poučení muselo být stěžovateli, který je právnicky vzdělán, zřejmé, jakým směrem bude odvolací soud své úvahy zaměřovat a jaké následky pro něj mohou nastat v případě neunesení důkazního břemene. Touto výzvou dostal možnost ke svým tvrzením o výši škody navrhnout důkazy (měl tak již ostatně učinit už v předcházejícím stádiu řízení, kdy byl soudem prvního stupně při jednáních opakovaně poučován o nutnosti nejen tvrdit rozhodné skutečnosti, ale i navrhovat důkazy k jejich prokázání). Pokud však při jednání u odvolacího soudu předložil u, nazvanou ocenění lesa, která nebyla opatřena žádným podpisem ani razítkem a nebylo z ní možno ověřit ani jejího autora, nemůže odvolacímu soudu vytýkat, že k ní nepřihlížel, stejně jako k dalšímu důkaznímu návrhu podmíněnému tím, jak bude hodnocena předložená (viz ). Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení

sp. zn.

, poučovací povinnost dle není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků (viz též obdobné usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že odvolací soud svým postupem porušil ustanovení Z tohoto ustanovení vyplývá, že odvolací soud není povinen provést navrhované důkazy jen tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Obě podmínky uvedeného ustanovení musí být splněny současně. Pokud tedy stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti tím, že prováděl důkazy ke skutečnosti, k níž bylo doposud prováděno nedostatečné dokazování, nelze s ním souhlasit, neboť u odvolacího soudu nešlo o rozsáhlé doplnění dokazování, ale pouze o jeho doplnění ve vztahu k výši škody. Výklad ustanovení , který činí stěžovatel, by vedl k tomu, že by odvolací soud nemohl doplnit dokazování skoro nikdy.

Stěžovatelem poukazované nálezy i judikáty Nejvyššího soudu vycházejí z právního stavu platného do 31. 3. 2005. Dnem 1. 4. 2005 vstoupil v účinnost (kterým se mění ), jímž se dosavadní znění ustanovení změnilo tak, že se za slovo "je-li" vkládají slova "ve výroku"; ustanovení tedy zní tak, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy tak došlo k oslabení zásady dvojinstančnosti řízení, kdy odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně, jehož výrok je věcně správný, i v případě, že založí své rozhodnutí na jiném právním posouzení věci. V souzené věci odvolací soud rozhodl na základě jiného právního posouzení věci, důkazy nebylo třeba opakovat, neboť odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud nalézací.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem odvolacího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo garantované y. Postupoval proto podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu