Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1995/10

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti T. G., a. s. se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, zastoupené Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2010 č. j. -40, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2010, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2010, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a právo na majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 y.

K porušení výše označených článků y mělo dojít tím, že obecné soudy, zejména soud odvolací, "nerespektovaly závazné právní závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, zvláště nálezů ze dne 9. 10. 2008

sp. zn.

a ze dne 5. 5. 2009

sp. zn.

".

Podle názoru stěžovatelky odůvodnění odvolacího soudu obsažené v napadeném rozhodnutí nebere v úvahu názor Ústavního soudu na interpretaci ustanovení věta druhá , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění (dále jen " ") vyjádřený v nálezu

sp. zn.

, přičemž stěžovatelka nesouhlasí s posouzením jejího procesního zavinění na zastavení exekuce tak, jak to učinil odvolací soud v napadeném usnesení.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 10. 2009 č. j. -18 v exekuční věci stěžovatelky jako oprávněné proti povinné obchodní společnosti Systémy budov s. r. o., o zaplacení částky 79 569,- Kč s příslušenstvím, zastavil soud prvního stupně exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 22. 2. 2008 (výrok I.) a oprávněné uložil zaplatit pověřené soudní exekutorce JUDr. Haně Šajnerové z Exekutorského úřadu Rakovník náklady exekuce ve výši 4 165,- Kč (výrok II. ) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Důvodem pro zastavení nařízené exekuce [ ] byl návrh pověřené soudní exekutorky, která poukázala na nedostatek majetku povinné, který nepostačí ani ke krytí nákladů oprávněné s tím, že stěžovatelka se ani přes opakované výzvy k návrhu nevyjádřila.

Krajský soud v Plzni napadeným usnesením potvrdil jako věcně správný odvoláním napadený výrok pod bodem II. rozhodnutí soudu prvního stupně a zdůraznil, že pověřená soudní exekutorka ve své zprávě o průběhu exekuce ze dne 2. 2. 2009 informovala stěžovatelku o tom, že se jí nepodařilo dohledat žádný majetek povinné, který by mohl být postižen nařízenou exekucí a vyzvala ji, aby podle ustanovení § 50 exekučního řádu označila majetek a příjmy povinné. Stěžovatelka na tuto výzvu však nijak nereagovala.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžejní námitkou stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu je nesouhlas s jí uloženou povinností (jako osoby oprávněné) hradit náklady exekuce vyčíslené pověřenou soudní exekutorkou na částku 4 165,- Kč s příslušenstvím, neboť pro takové rozhodnutí prý nebyla opora v platné judikatuře Ústavního soudu vztahující se k interpretaci ustanovení věta druhá exekučního řádu, ve znění , účinného od 1. 1. 2008. Jinak řečeno stěžovatelka tvrdí, že v projednávané věci nebylo posouzeno její procesní zavinění na zastavení exekuce, jako předpoklad pro uložení výše označené povinnosti, a pokud by se tak i stalo, nelze jí údajně vytýkat nedostatek součinnosti ve smyslu ustanovení exekučního řádu, neboť prý není její procesní povinností ve smyslu citovaného ustanovení označit majetek povinné. Stěžovatelka polemizuje s takovou interpretací ze strany obecných soudů, která by nesplnění výzvy soudního exekutora učiněné podle ustanovení exekučního řádu spojovala s možnými procesními následky pro oprávněnou v podobě uložení povinnosti hradit náklady exekuce v případě, že tato musela být na návrh zastavena pro nemajetnost povinné.

Je třeba zdůraznit, že v projednávané věci se odvolací soud mýlí pouze v tom, že stěžovatelkou uváděný odkaz na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na právní závěry uvedené v jeho nálezu ze dne 5. 5. 2009

sp. zn.

, resp. obdobně též např. v nálezu ze dne 10. 3. 2009

sp. zn.

(oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), se týká pouze ve věci aplikovaného ustanovení exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2007) a nikoli již ústavně konformního výkladu ustanovení věta druhá exekučního řádu, ve znění

I když v citovaném nálezu

sp. zn.

vyjádřený názor Ústavního soudu, že "větu druhou § 89 exekučního řádu nutno ... interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce", je uveden jen jako obiter dictum, nelze pochybovat o tom, že v projednávané věci byl odvolacím soudem aplikován. Odvolací soud totiž ve shodě s výše vyloženým názorem Ústavního soudu posoudil procesní zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce jako důvod pro uložení povinnosti hradit náklady exekuce. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 5. 2010

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), "takové hodnocení se - z povahy věci odbývá v relativně širším rámci uvážení, kde z hledisek ústavněprávního přezkumu je významný jen výkladový nebo logický exces, ...". Ten však v projednávané věci zjištěn nebyl.

Z tohoto důvodu proto nebyl nutný zásah Ústavního soudu, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí při rozhodování o nákladech exekuce vycházel z posouzení hlediska procesního zavinění stěžovatelky jako oprávněné na zastavení řízení, což je nepochybně v souladu s názorem Ústavního soudu vztahujícím se k interpretaci věty druhé § 89 exekučního řádu.

Tvrzení stěžovatelky, že procesní zavinění nelze shledat v její nečinnosti ve vztahu k výzvám pověřené soudní exekutorky učiněné ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 exekučního řádu, je v tomto případě možno označit jen jako polemiku s názorem odvolacího soudu, která ústavně právní rozměr nemá.

Ze všech důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu