Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1979/10

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - opatřením Městského soudu v Praze a Policie České republiky k zadržení a dodání stěžovatele do výkonu trestu, proti příkazu Městského soudu v Praze k dodání do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a proti blíže nespecifikovanému evropskému a mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30. 6. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení "zatýkacího rozkazu" či příkazu Městského soudu v Praze k dodání jeho osoby jako odsouzeného do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a "na něho navazujícího" evropského a mezinárodního zatýkacího rozkazu, které však již ani datem, ani číslem jednacím (spisovou značkou) nespecifikoval; kromě toho se domáhal, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze a Policii České republiky činit opatření k jeho zadržení a dodání do výkonu trestu, případně aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze zrušit výše uvedená rozhodnutí. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní vyřízení s tím, že se věc "přímo týká tisíců postižených".

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a že tento trest dosud nevykonal. Rok předtím, resp. dne 21. 4. 2004, měl Městský soud v Praze po něm vyhlásit celostátní a později i mezinárodní pátrání. Dále stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínku ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), protože i když k zásahu do základních práv nedošlo, měl by výkon soudního rozhodnutí nezvratně za následek porušení Úmluvy (pozn.: míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva"). Přitom se dovolává rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989 č. 161. Jde-li o podmínky plynoucí z ustanovení , stěžovatel uvádí, že žádný procesní prostředek, který by mu poskytoval ochranu, neexistuje, přičemž se jedná o trvající zásah, který se prostřednictvím vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu "stupňuje". "[P]očátek běhu lhůt se tak soustavně posouvá", a proto zákonem stanovené lhůty stěžovatel považuje za dodržené. V ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí, že ve výkonu trestu dochází k nelidskému a nedůstojnému zacházení s vězni, přičemž se nejedná o dočasné problémy a není ani naděje, že by se situace zlepšila. V této souvislosti poukazuje na zprávu Vězeňské služby ze dne 1. 7. 2009 a 10. 5. 2010, Souhrnnou zprávu Ombudsmana za rok 2009, zprávu Českého helsinského výboru z roku 2009, apod. Postup uvedených orgánů, směrující k jeho dodání do výkonu trestu, má stěžovatele vystavovat zacházení, které je dle a d a Úmluvy zakázáno a které jej ohrožuje na zdraví a životě. Závěrem stěžovatel uvádí, že případné obavy z následků navrhovaného rozhodnutí nemohou vést Ústavní soud k udržování protizákonného stavu. Pokud Ústavní soud uznává, že ve výkonu trestu v jiných zemích jsou porušována uvedená práva, je o to důležitější, aby tato práva chránil ve vlastní zemi.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 ). V prvé řadě je třeba upozornit, že stěžovatel neuvedl zrušení jakých konkrétních rozhodnutí orgánů veřejné moci - s výjimkou výše zmíněného příkazu Městského soudu v Praze, které je alespoň specifikováno datem 21. 4. 2004 - navrhuje. Jde-li pak o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení zmíněného příkazu, vzhledem k datu jeho vydání je dále otázkou včasnost jejího podání. Ústavní soud však nepokládal za nutné tuto skutečnost zkoumat, případně stěžovatele vyzývat k odstranění uvedených vad, protože to shledal zcela nadbytečným. Stěžovatel totiž svou ústavní stížností nenapadá jen výše zmíněná rozhodnutí, ale - jakožto jiný zásah orgánu veřejné moci - v podstatě celý proces směřující k vykonání trestu uloženému stěžovateli shora uvedeným rozsudkem s tím, že tento proces nadále trvá, přičemž se domáhá jeho "zastavení". Eventuální odmítnutí ústavní stížnosti ve zmíněných částech z formálních důvodů by nevedlo k ukončení věci a nezbavilo povinnosti řešit - s ohledem na zbývající návrhy - to, co je podstatou ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti jako celku, a to v prvé řadě z hlediska, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by jakýkoliv z procesních úkonů, který učinily orgány činné v trestním řízení, či jejich faktická činnost měly být samy o sobě v nějakém ohledu protiprávní, resp. v rozporu s určitým jeho ústavně zaručeným základním právem či svobodou. Stejně tak jím není v ústavní stížnosti tvrzeno, že by protiústavní měl být jejich primární důsledek, tj. stěžovatelovo zadržení za účelem realizace výkonu trestu. Souzená ústavní stížnost je založena na hypotéze, že k porušování práv či svobod stěžovatele bude docházet až samotným výkonem trestu, tedy přesně nějakým, dosud blíže neurčeným jednáním nebo nečinností příslušného orgánu veřejné moci v rámci tohoto výkonu. Mezi napadenými zásahy orgánů veřejné moci a stěžovatelem tvrzeným porušením jeho ústavně zaručených základních práv či svobod tak v daném případě není přímá souvislost. Na doplnění však nutno uvést, že byť současný stav vězeňství jistě nelze označit za "ideální", není možné na straně druhé ani tvrdit, že konkrétně stěžovatel z nějakého důvodu bude podroben nelidskému a nedůstojnému zacházení nebo že se tak stane - vzhledem k obecně panující situaci v českých věznicích - nepochybně nebo s velikou pravděpodobností. Ostatně ani v žádné civilizované zemi nelze zcela vyloučit, že k takovému zacházení dojde. Podstatné v tomto ohledu je, zda odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud bude vystaven krutému, nedůstojnému či nelidskému zacházení nebo pokud toto bude bezprostředně hrozit, má k dispozici efektivní právní prostředky, jejichž prostřednictvím se může domoci ochrany svých práv. Tomu tak je i u stěžovatele, který v případě, že skutečně nastoupí výkon trestu, bude jistě moci chránit svá práva, a to mj. cestou ústavní stížnosti. Nyní posuzovaná ústavní stížnosti tedy byla podána zjevně předčasně.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu