Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1953/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného Mgr. Markétou Machovou, advokátkou, se sídlem v Kolíně, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. dubna 2010, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. ze dne 19. března 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. července 2010 a doplněnou podáním ze dne 19. července 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Má zato, že v řízení došlo k porušení jeho základních práv podle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z přiložených listin vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. ze dne 21. prosince 1998 uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiné útokem popsaným pod bodem I. 12 výroku rozsudku.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že nabytím účinnosti (tj. ) se změnila kritéria skutkové podstaty trestného činu krádeže tak, že trestným činem již není krádež se škodou do 5.000 Kč. Ve skutku popsaném v bodě I. 12 rozsudku nedošlo k vloupání a škoda nepřesáhla 5.000 Kč. Proto má zato, že je dán důvod pro obnovu řízení a následnou aplikaci . Jednalo se přitom o skutek zcela samostatný, který je samostatně individualizován, místně ani časově nenavazuje na žádný jiný skutek a není tedy pokračováním trestného činu. Stěžovatel soudu druhého stupně vytýká, že nevěnoval dostatečnou pozornost jeho námitkám. Přitom poukazuje na to, že v současné době vykonává trest odnětí svobody z dřívějších odsouzení a nezačal tedy ještě vykonávat trest za předmětný trestný čin. Argumentaci obou obecných soudů vytýká, že zbavuje smyslu, resp. jej omezuje toliko na úplný zánik trestnosti. Má za to, že je garantem toho, že nikdo nebude vykonávat trest za skutek, který přestal být trestným činem.

4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vyslovil, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov.

sp. zn.

, N 31/32 SbNU 281;

sp. zn.

, U 20/33 SbNU 417; aj.).

5. V posuzovaném případě se oba obecné soudy shodly na tom, že změna zákona není důvodem povolení obnovy řízení, a především na základě toho nebylo návrhu stěžovatele vyhověno. Tento závěr je ústavně souladný, neboť plně reflektuje ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu, jež je vyložena výše.

6. Se stěžovatelem lze přitom souhlasit v tom, že ukládá, aby nebyl vykonán trest za čin, který již není trestným činem, resp. aby byl souhrnný nebo úhrnný trest za takovýto čin poměrně zkrácen. K tomu ovšem nedochází v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 277 an. trestního řádu, nýbrž ve zcela svébytném a specifickém řízení podle § 465 trestního řádu. Nicméně obecné soudy se v posuzovaném případě k argumentaci stěžovatele v podstatě zabývaly i případnou aplikací . Oba soudy se přiklonily k názoru, že skutek uvedený pod bodem I. 12 výroku meritorního rozsudku soudu prvního stupně je dílčím útokem pokračujícího trestného činu. Soud druhého stupně tento závěr vyargumentoval tak, že tomu svědčí blízká časová souvislost s ostatními útoky, podobný způsob provedení i shodný předmět útoku. Tyto závěry přitom podporuje i předmětný meritorní rozsudek soudu prvního stupně, který jako trestný čin krádeže podle a e), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dílem dokonané, dílem ve stádiu pokusu) kvalifikoval jednání uvedené pod body I. 2-4, 6-14 což odůvodnil tak, že se jednalo o jednání "...složené z jednotlivých dílčích útoků vedených jednotným záměrem ... spojených stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku..." (str. 13 rozsudku). Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481).

7. K tomu je konečně (nikoliv co do významu) možné dodat, že ohledně předmětného bodu I. 12 rozsudku soudu nebyl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle

trestního zákona, kde by stejně jako v nynějším ustanovení hrála roli kvalifikovaná výše škody. Co do základní skutkové podstaty byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle a e) trestního zákona. Pokud snad stěžovatel nyní míní brojit proti skutečnosti, že popis skutku nevypovídá o vloupání (...vnikli do dvou nezajištěných stavebních buněk... - viz str. 4 rozsudku) ve smyslu trestního zákona, resp. , tak ve světle shora uvedené ustálené rozhodovací činnosti k nápravě není způsobilý ani návrh na povolení obnovy řízení, ani řízení podle § 465 trestního řádu. Tuto námitku totiž bylo v souladu se zásadou vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in Codex Iustinianus 7, 40 ,1) namístě uplatnit v odvolání proti meritornímu rozsudku, případně v navazující ústavní stížnosti. Stěžovatel se však vůbec nezmiňuje o tom, že by tyto prostředky nápravy vyčerpal.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu