Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 984/10

Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2007 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2006 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. 4. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a její přílohy, napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně vyjádřeno - tím, že dne 3. 11. 2005 řídil osobní automobil, přestože mu byl správním rozhodnutím uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí dne 5. 10. 2005. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Plzni rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a stěžovatele odsoudil k testu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku, současně stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Proti uvedeným rozsudkům stěžovatel brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zásadní otázkou v daném soudním řízení bylo, zda byl úřednicí správního orgánu řádně [tj. v souladu s ustanovením , o správním řízení ()] poučen o důsledcích nepřevzetí zásilky obsahující správní rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, protože jen tak lze dovozovat fikci doručení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel má přitom za to, že doručení rozhodnutí nebylo v řízení prokázáno, stejně jako jeho úmysl mařit úřední rozhodnutí, tedy jeho vědomost o vyslovení zákazu činnosti a o tom, že příslušné rozhodnutí je pravomocné. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že jeho vina byla prokázána zejména výpovědí úřednice K., která vypověděla, že stěžovateli sdělila obsah zásilky a poučila jej o tom, že v případě, že zásilku nepřevezme, bude považována za doručenou. Dle svého tvrzení se stěžovatel "právně relevantním způsobem" nedozvěděl o tom, že mu byl vysloven zákaz řízení. Obecným soudům vytýká rovněž, že se problematikou fikce doručení správního rozhodnutí nezabývaly v plném rozsahu a nesprávně tak věc posoudily po právní stránce. S poukazem na výše uvedené ustanovení tvrdí, že pokud uvedená svědkyně v poučení neuvedla, že se musí jednat o bezdůvodné odepření zásilky, jedná se o zásadní nedostatek a tzv. fikce doručení nemůže nastat.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

V daném případě ústavní stížnost žádnou argumentaci, která by věc jakkoliv "posunula" do ústavně právní roviny, neobsahuje. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, případně polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu na otázku obsahu poučení pro případ, že účastník správního řízení odmítne převzetí zásilky. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (y), stojící mimo soustavu obecných soudů (y), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Jak lze zjistit ze samotné ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, a to zejména na základě svědecké výpovědi úřednice K., že stěžovatel byl (ústně) seznámen s obsahem předmětné zásilky a současně poučen o právních následcích odmítnutí převzetí této zásilky. Obecné soudy se zabývaly otázkou, zda byly splněny podmínky výše citovaného ustanovení pro "fiktivní" doručení zásilky, a zda tedy zmíněné správní rozhodnutí (vůbec) nabylo právní moci, přičemž dospěly ke kladnému závěru, který pak odůvodnily v napadených rozhodnutích. V daném ohledu Ústavní soud odkazuje zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu, s jehož závěry se ostatně plně ztotožňuje, a to i pokud jde o řešení otázky obsahu poučovací povinnosti. V případě námitky, že se (stěžovatel) nedozvěděl o vyslovení zákazu řízení "právně relevantním způsobem", Ústavnímu soudu není zřejmé, co je tímto pojmem přesně míněno, nicméně na závěru obecných soudů, že z hlediska naplnění subjektivní stránky daného trestného činu formou úmyslu je podstatné, zda stěžovatel o existenci rozhodnutí, kterým byl vysloven zákaz řízení, věděl, nic vadného, natož protiústavního nespatřuje.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu