Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1220/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) C. G. a b) Z. G., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. -388, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. -388, jímž tento soud jako soud odvolací zastavil odvolací řízení do výroku pod bodem I odst. 1 rozsudku soudu I. stupně; ve výrocích pod body I. odst. 2 až 7 a ve výrocích pod body II., III. a IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; a dále nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Stěžovatelé se domnívají, že tímto rozsudkem byla porušena jejich práva garantovaná , , , . , , a d a y ČR. K porušení těchto práv mělo dojít především tím, že odvolací soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Postup soudu I. stupně nebyl dle stěžovatelů natolik vadný, aby bylo nutno aplikovat Dále stěžovatelé namítají, že odvolací soud měl věc postoupit věcně příslušnému krajskému soudu, dospěl-li k závěru, že se jedná o obchodní spor. Další námitky se týkají odvolacího řízení: odvolání mělo být dle stěžovatele odmítnuto jednak pro nedostatek náležitostí a jednak proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Konečně stěžovatelé namítají, že žalobce vstoupil do řízení, přestože neprokázal přechod práv a povinností.

Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná [ a odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Nepřípustná je ústavní stížnost v části, v níž brojí proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně zčásti zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí „konečná“. Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , komentář, 1. vydání 2001, s. 338; Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 383; nález

sp. zn.

. usnesení

sp. zn.

,

,

).

V projednávané věci směřuje ústavní stížnost mj. též proti kasačnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl v této části zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, je zřejmé, že řízení bude i nadále pokračovat před soudem I. stupně. Ústavní stížnost tak v této části napadá výrok usnesení, který není konečný, a tedy způsobilý přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelé proto nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto důvodu se Ústavní soud ani nemohl zabývat námitkami, jež se týkají odvolacího řízení, procesního nástupnictví či otázky, kterému soudu měla být věc vrácena k dalšímu řízení.

Ve zbývající části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku o zastavení odvolacího řízení a proti výroku, jímž bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, je zjevně neopodstatněná.

K tomu je nutno připomenout, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci – pokud jde o zmíněné výroky – však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Ohledně výroku o částečném zastavení odvolacího řízení není vůbec zřejmé, jak jím měla být porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelů. Odvolání bylo zčásti vzato zpět, a proto odvolací soud v rozsahu zpětvzetí odvolací řízení zastavil. Ústavní soud na tomto postupu neshledává nic protiústavního, a ostatně ani stěžovatelé – přestože napadají usnesení odvolacího soudu jako celek – nevznášejí proti tomuto výroku jakékoliv námitky.

Ústavními aspekty interpretace a aplikace se Ústavní soud již zabýval v nálezu

sp. zn.

. Konstatoval v něm, že ustanovení ve slovech „nebo že v řízení došlo k závažným vadám“ je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (, d) a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na y. Možnost odnětí věci pro závažné vady je tak nutno interpretovat restriktivně; mělo by se jednat o „mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat“.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že popsané ústavní předpoklady postupu dle byly v souzené věci splněny. Odvolací soud důvody svého postupu dle citovaného ustanovení řádně uvedl v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Konstatoval v něm, že z rozhodnutí soudu I. stupně vůbec není patrno, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, jak důkazy v provedeném řízení hodnotil, ani jakým způsobem (pokud vůbec) dospěl k vysloveným právním závěrů. Prvoinstanční soud si nebyl schopen dle odvolacího soudu ujasnit rozdíl mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, v důsledku čehož činil skutková zjištění z tvrzení účastníků a naopak z provedených důkazů v podstatě nic nezjistil. Soud I. stupně dále nesprávně posuzoval uplatněný nárok z titlulu smlouvy o půjčce, přestože šlo o nárok ze smlouvy o úvěru. U určovacích protižalob se prvoinstatční soud nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu. V rozsudku cituje další důkazy, které provedl, ale nic z nich nezjistil, takže vůbec nelze dovodit, jak s nimi pracoval; již jenom z tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný.

Odvolacímu soudu nelze ze shora nastíněných ústavních hledisek nic vytknout, pokud na základě těchto – nesporně vysoce závažných vad – dospěl k závěru, že věc má projednat a rozhodnout jiný samosoudce. Vysoká pravděpodobnost, že by samosoudce, jemuž by byla věc ponechána, nebyl schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz citovaný nález), vyplývá nepřímo i z okolnosti, že řízení v prvním stupni probíhalo již od roku 2002 a jeho jediným výsledkem bylo zcela nepřezkoumatelné rozhodnutí stižené těžkými vadami.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako zjevně nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle a odst. 2 písm. a) .

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 14. července 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu