Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1886/10

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. Š., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem Táborská 922, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující po doplnění i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byly porušeny , , , , a 2y ČR (dále jen ""), a d (dále jen "") a a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byli obžalovaný Ing. R. Š. a obžalovaný stěžovatel Ing. E. Š. uznáni vinnými trestným činem podvodu ve spolupachatelství. Toho se dopustili tím, že jako majitelé společnosti EUROPROFI Publ., s. r. o. podávali za tuto společnost vzory poštovních zásilek (reklamní časopisy) nižší váhové kategorie než poštovní zásilky (reklamní časopisy) podané k odeslání, a to tak, že z těchto vzorových časopisů byly vytrhány listy, v důsledku čehož byly nepozměněné časopisy připravené k odeslání zařazeny do kategorie s nižším poštovným a ze strany poškozené společnosti tak bylo účtováno u všech kusů odesílaných časopisů nižší poštovné, čímž České poště způsobili škodu ve výši 118.637,80 Kč. Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl, že obžalovaní jsou vinni tím, že spáchali trestný čin podvodu, avšak oproti rozsudku nalézacího soudu vypustil podvodné jednání obžalovaných u určitých časopisů a snížil i výši škody způsobené České poště. Nejvyšší soud pak dovolání obou obviněných odmítl, přičemž mj. konstatoval absenci jakýchkoli pochybností stran toho, že obžalovaní byli uznáni vinnými jako spolupachatelé (str. 4n. napadeného usnesení).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud pochybil, pokud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí pouze z hmotněprávního hlediska, a tak odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Stěžovatel též namítal, že odvolací soud nerozhodl o formě spáchání trestného činu a není možné ani formu účastenství dovodit z výrokové části napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatele dále byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, neboť skutková zjištění jsou založena na důkazech, které nebyly provedeny kontradiktorně. Závěry odvolacího soudu se podle stěžovatele neopírají o žádný v řízení provedený důkaz a důkaz ve spise založenými časopisy navíc nebyl v řízení proveden. Oba soudy tak přihlížely k důkazům, které nebyly prováděny v souladu s trestním řádem, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele jako podvod. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, odvolací soud vzal v úvahu vše, co svědčilo ve prospěch stěžovatele, když "oproti obžalobě a rozsudku nalézacího soudu vypustil v souladu se zásadou in dubio pro reo obdobné jednání obžalovaných z výroku rozsudku u časopisů uvedených v soupise na č.l. 260" a následně i snížil výši škody způsobené České poště s.p. (srov. str. 8 napadeného rozhodnutí) a velmi pečlivě své rozhodnutí odůvodnil. Odvolací soud se též vypořádal přesvědčivě s otázkou spolupachatelství, když poukázal na výpovědi svědků (str. 8n. napadeného rozhodnutí). Jeho skutková zjištění nevykazují znaky libovůle a též právní kvalifikace skutku je přiléhavá (odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle ust. ), a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Dovolací soud pak přiléhavě odůvodnil, proč je námitka stěžovatele stran neprovedení zjištění o váhových rozdílech časopisů kontradiktorně, v čemž je stěžovatelem spatřováno porušení práva na spravedlivý proces, lichá (str. 6 napadeného usnesení). Stejně tak Nejvyšší soud správně interpretoval a aplikoval ust. t. ř., když podle tohoto zákonného ustanovení neshledal dovolání přípustným. Ústavní soud proto musí konstatovat, že porušení žádných základních práv neshledal. Sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítal.

Na základě výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud dospět k tomu, že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž by porušil stěžovatelova základní práva. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ust. Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu