Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1557/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. R., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v , , , , a d (dále jen "") a , , 2 a 3 a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. , uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou; dále soud prvního stupně stěžovateli uložil trest propadnutí ve výroku specifikované věci.

Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že jej uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zákona, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a uložil rovněž trest propadnutí věci.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel (s poukazem na rozhodnutí "č. 20/1997 a rozh. tr.") namítá, že odvolací soud nedostát požadavkům ustanovení a tr. řádu tím, že aniž by sám ve věci provedl dokazování, skutková zjištění soudu prvního stupně modifikoval, a poté přijal též odlišnou právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel rovněž polemizuje se závěry odvolacího a dovolacího soudu ohledně subjektivní stránky trestného činu, tj. se závěrem o jeho srozumění s možným smrtelným následkem, jakož i s hodnocením k útoku použitého nože. Zdůrazňuje, že se činu dopustil v opilosti a po předchozí slovní potyčce, a obecné soudy nadto nedocenily odvratitelnost předjímaného následku včasnou lékařskou pomocí, která byla poškozenému snadno dosažitelná.

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu () odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.

Odvolací soud a soud dovolací v rozhodných souvislostech poukázaly zejména na okolnost, že útok nesl znaky plánovitosti (stěžovatel nereagoval bezprostředně na tvrzeně provokující podnět poškozeného, nýbrž jednal s časovým odstupem, a k útoku proti němu se vyzbrojil nožem), promyšlenosti (napadením poškozeného s využitím momentu překvapení a soustředěním bodných ran do oblasti těla, kde jsou uloženy důležité orgány), resp. koordinovanosti úloh s dalšími osobami (při aktivní účasti jmenovitě stěžovatelova bratra). Z uvedených skutečností potom soudy dovodily, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl shledán vinným, včetně naplnění jeho subjektivní stránky v podobě úmyslu nepřímého.

Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

Výhrady stěžovatele k posouzení otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu a zda neexistují pochybnosti o "komplexním posouzení jednání", resp. jeho "motivaci a pohnutce", "stejně jako ostatních okolnostech, za nichž ke spáchání skutku došlo", pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to se soudem odvolacím a posléze i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již v potřebné míře vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z § 89 odst. 1 písm. b) a f) a § 184 tr. řádu a § 3 odst. 4 a § 31 odst. 1 tr. zákona.

Není důvodná ani výtka z "překvapivého rozhodnutí", neboť odvolací soud postupoval ve vztahu k zásadám, vyplývajícím z trestního řádu v rozhodném smyslu adekvátně, jak již stěžovateli přesvědčivě vysvětlil dovolací soud. Stěžovatelovy námitky z nepřípustného odlišného hodnocení důkazů případné nejsou proto, že odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako věcně správná, a přistoupil toliko k jejich odlišnému právnímu posouzení (srov. procesní spis, č.l. 511).

Dovolací soud se též přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřil k právnímu posouzení věci (včetně odkazů na související judikaturu) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy, jakož i z nich vyvozená právní hodnocení překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu