Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1830/10

Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROBSTAV, s. r. o., IČ 27066550, se sídlem Podskalská 6/408, 128 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. FŘ-12515/13/06, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v d, v y a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. FŘ-12515/13/06 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 145686/05/002513/8263, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 2. Proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. jako nedůvodná zamítnuta, když městský soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat správnost údajů na předmětné faktuře a nelze ji tak uznat za daňový doklad prokazující nárok stěžovatelky na odpočet DPH. Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka namítala, že orgány moci veřejné neprovedly jí navrhované důkazy výslechem svědků a další v řízení provedené důkazy nesprávně hodnotily, když na jejich základě dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala svá skutková tvrzení o přijetí plnění, zakládající nárok na odpočet DPH.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález

sp. zn.

, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález

sp. zn.

, N 167/42, SbNU str. 407).

Ústavní soud konstatuje, že finanční ředitelství a zejména obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky, když obecné soudy při přezkumu rozhodnutí správního orgánu dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala svá skutková tvrzení o přijetí plnění, zakládající nárok na odpočet DPH. Naopak, rozhodnutí městského soudu je dostatečně vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak přesvědčivě a ústavně konformně odpovídá na všechny námitky stěžovatelky, zejména ve vztahu k neprovedení stěžovatelkou navrženým důkazům. Ústavní soud uzavírá, že argumentace stěžovatelky se opírá o izolované hodnocení důkazů, když stěžovatelka u každého z nich jednotlivě dovozuje přípustnost jiného výkladu, přičemž zcela opomíjí, že tyto ve své vzájemné souvislosti vedou k logickému a konzistentnímu závěru o neuskutečnění zdanitelného plnění v takovém rozsahu, v jakém byl stěžovatelkou nárokován. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d)y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu