Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1380/10

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, AK se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 čj. -84 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 11. 5. 2010 se Z. B. (dále též "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. 1. 2010 bylo porušeno základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle d (dále jen ""), včetně práva na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 25. 3. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na zaplacení částky 20.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení; uvedené částky se žalobce domáhal s tvrzením, že v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. mu vznikl nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen ""). Nesprávný úřední postup soudu měl podle žalobce spočívat v průtazích v řízení v délce více než rok a čtvrt a dále v jeho postupu, tj. zaslání "vadného" návrhu k vyjádření, aniž by se soud postaral o odstranění jeho vad postupem podle Nalézací soud konstatoval, že v období od 12. 9. 2006 do 20. 11. 2007 došlo k průtahu přičitatelnému soudu; po celkovém posouzení délky řízení, chování žalobce v řízení a posouzení významu předmětu řízení pro žalobce dovodil, že nárok žalobce uplatněný za situace, kdy předmětné řízení, ohledně kterého se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, dosud nebylo pravomocně skončeno, nebyl důvodný. Nalézací soud poukázal na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezu ze dne 7. 8. 2007

sp. zn.

a nálezu (správně usnesení) ze dne 27. 9. 2007

sp. zn.

.

Dne 20. 1. 2010 odvolací soud k odvolání žalobce rozhodl, že soudkyně nalézacího soudu ve výroku jmenovaná není vyloučena z projednání a rozhodnutí této právní věci (výrok I.), rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Konstatoval, že za situace, kdy žalobce uplatnil nárok na náhradu škody podle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu za řízení u soudu, které dosud nebylo pravomocně skončeno, k čemuž svým postupem v řízení přispěl, dospěl k závěru, že dostatečným a spravedlivým zadostiučiněním bylo již samotné konstatování (§ 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu), že došlo k porušení práva žalobce na rychlou a účinnou ochranu jeho práv podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odvolací soud se jeho právy zabýval pouze formálně a zcela nedostatečně, neboť jednání o odvolání trvalo dle protokolu přesně 10 minut, čímž došlo k porušení "zásady dvojinstančnosti rozhodování v občanském soudním řízení", zásahu do práva na soudní ochranu dle y a práva dle Úmluvy, neboť jeho práva účastníka řízení byla postavena do ryze formální roviny.

V části III. stěžovatel uvedl, že si je vědom postavení a role Ústavního soudu, zejména ve vztahu k soudům obecným, přesto však byl toho názoru, že by Ústavní soud v jeho případě měl přezkoumat, zda na straně obecných soudů nedošlo k výkladové "svévoli", extrémnímu interpretačnímu nesouladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ohledně odškodňování nemajetkové újmy způsobené postupem orgánů státu a nesprávné aplikaci judikatury Ústavního soudu; svá tvrzení podrobněji rozvedl a poukázal též na údajný nesoulad "výrokové části rozhodnutí nalézacích soudů s odůvodněním."

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy bylo nespravedlivé, přičemž tvrzenou nespravedlivost spatřoval zejména v právních závěrech nalézacího a odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasil a které považoval za důsledek vadné aplikace zákona o odpovědnosti za škodu.

Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví - v rozporu s vlastním tvrzením - Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší, jak stěžovatel sám již v ústavní stížnosti správně konstatoval. Ze samotné délky jednání před odvolacím soudem nelze bez dalšího vyvozovat, že tato část řízení nebyla spravedlivá; v tomto směru ostatně stěžovatel (kromě poukazu na délku jednání) nijak neargumentoval.

Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu