Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2557/09

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky NJK UNICOS, s. r. o., se sídlem Vídeňská 31/IV, 339 01 Klatovy, IČ: 18237576, zastoupené Mgr. Michaelem Trkalem, advokátem se sídlem Nám. T.G.M. 142, 261 01 Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. -182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Finanční úřad v Klatovech (dále jen "FÚ") vydal dne 8. 6. 2006 dodatečný platební výměr č. j. 58777/06/133910/1465 (dále jen "DPV"), kterým byla stěžovatelce dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na zdaňovací období únor 2002 ve výši 61 310 Kč.

Stěžovatelka se proti DPV odvolala. Finanční ředitelství v Plzni (dále jen "FŘ") rozhodnutím ze dne 5. 3. 2007, č. j. 2344/07-1300-401706, odvolání stěžovatelky zamítlo.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č. j. -106, správní žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí FŘ zrušil. Ke kasační stížnosti FŘ Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 2. 4. 2009, č. j. -154, rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni (v pořadí druhým) nyní napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. -182, správní žalobu zamítl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. -232, kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V prvé řadě však rozhodl o její přípustnosti, aby se mohl věcně zabývat dalšími právními otázkami, kterými se v případě prvého rozsudku krajského soudu nezabýval a ani zabývat nemohl; na jejich základě krajský soud shledal správní žalobu nedůvodnou, a proto s nimi kasační stížnost žalovaného (FŘ) nijak nepolemizovala. Jiný postup než připuštění kasační stížnosti stěžovatelky v podstatné části jejích bodů (ovšem vyjma těch, které Nejvyšší správní soud již meritorně přezkoumal v předcházejícím rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č. j. - 54) by ve svých důsledcích mohl vést k odmítnutí spravedlnosti ve smyslu d (dále jen " "). Nejvyšší správní soud proto následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ) a po obsáhlé analýze jednotlivých námitek ji zamítl jako nedůvodnou.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností napaden nebyl, neboť byl vydán až po jejím podání a v tomto směru nedošlo ani k rozšíření ústavní stížnosti.

II.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného a y. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí (tj. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. -182) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

III.

Ústavní soud za dané situace nejprve zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady věcného projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu

sp. zn.

(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). Podmínkou podání ústavní stížnosti je totiž vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ( ve spojení s ).

Ústavní stížnost podle písm. d) y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je - jak již bylo uvedeno - vůči ostatním procesním prostředkům, jež slouží k ochraně základních práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální.

Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu .

Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [ y ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve potud, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému státnímu orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal-li všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost dne 30. 9. 2009. Ještě před tím podala proti napadenému rozhodnutí dne 21. 8. 2009 také kasační stížnost, jak sama v ústavní stížnosti uvádí a jak potvrdilo i Finanční ředitelství v Plzni. O ní Nejvyšší správní soud rozhodl citovaným rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. po podání ústavní stížnosti - a kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení o ústavní stížnosti nijak nereagovala a ústavní stížnost nerozšířila. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - souladně se svou judikaturou - že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2010

Vojen Guttler v. r.

soudce zpravodaj