Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1318/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, č.j. -65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen "").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dává najevo, že "si je vědoma směnečné přísnosti a zásady koncentrace ve směnečném řízení", současně však uvádí, že obecné soudy postupovaly nepřiměřeně "restriktivně", jelikož v rámci směnečných námitek tvrzenou "neplatnost směnky z důvodu absence podpisu žalované na předložené směnce a v důsledku toho i neexistenci směnečného závazku" spojily výhradně s otázkou pravosti podpisu, a posléze - právě s poukazem na zmiňovanou zásadu koncentrace řízení podle ustanovení - se odmítly zabývat tím, že sporná směnka jí byla "podvodem podstrčena k podpisu".

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , se podává, že směnečným platebním rozkazem tamního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -9, bylo stěžovatelce (v řízení žalované) uloženo zaplatit žalobci (M. Ch.) směnečný peníz 500 000 Kč spolu s 6% úrokem ročně ode dne 4. 2. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 666 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 77 118,60 Kč.

K námitkám stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. -39, napadený směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ).

Ústavní soud je podle článku 83y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.

Obecné soudy se v řízení chovaly způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadeného rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Stěžovatelce je namístě přisvědčit, že jednu z komponent práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis () pak nestíhá toliko účastníky řízení, nýbrž i soudy, jež zcela opodstatněně nepřihlížely k opožděně uplatněné námitce "podvodného vylákání podpisu" stěžovatelky na směnku, jelikož byly povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení, obsažené v ustanovení Že se směnečné námitky vznesené včas vztahovaly výhradně k otázce "pravosti podpisu" stěžovatelky (a nikoli k později tvrzené okolnosti právního úkonu učiněného v omylu) vyplývá nejen z jejich jazykového vyjádření, nýbrž též z navrženého důkazu (znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví) a z okolnosti, že obě verze (tj., že směnku "nepodepsala" a že podpis na ní byl "podvodem vylákán") stojí ve vzájemném rozporu.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu