Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1731/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. K., zastoupeného JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, čj. -169, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť jej neshledal přípustným podle Stěžovatel napadenému usnesení vytýká porušení svého práva na soudní ochranu, zaručeného a násl.d. Toto porušení spatřuje stěžovatel v prvé řadě v právním názoru Nejvyššího soudu, dle nějž stěžovatel v dovolání zpochybnil správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod; stěžovatel je naopak přesvědčen, že coby dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Druhá námitka spočívá v nesouhlasu se závěrem, dle nějž rozpor právního úkonu s dobrými mravy závisí na okolnostech konkrétního případu, a proto tato otázka nemůže mít zásadní právní význam.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, protože jej neshledal přípustným dle V odůvodnění sice Nejvyšší soud posoudil námitku stěžovatele, týkající se absolutní neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu pro rozpor s dobrými mravy, za nezpůsobilý dovolací důvod dle , neboť jím stěžovatel uplatnil nesprávnost a neúplnost zjištěného skutkového stavu věci. Ihned vzápětí se však Nejvyšší soud "nad rámec uvedeného" zabýval touto námitkou věcně a dospěl k závěru, že zásadní právní význam mít nemůže. Zásadní právní význam má otázka, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obodobných právních poměrů, a může tak mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Posouzení rozporu právního úkonu s dobrými mravy je však věcí konkrétního případu a má význam právě a jen pro projednávanou věc. Krom toho Nejvyšší soud připomněl, že výkladem pojmu dobrých mravů se zabýval již v řadě svých rozhodnutí.

Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud sice označil stěžovatelem uplatněný dovolací důvod za nezpůsobilý, avšak posléze se s ním přesto poměrně rozsáhlou argumentací vypořádal. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné zabývat se tím, zda tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení, jak se domnívá stěžovatel, nebo pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3, jak jej posoudil Nejvyšší soud; ve výsledku by se totiž pro stěžovatele nezměnilo zhola nic, neboť dovolání by nebylo přípustné ani v jednom z těchto případů. Za protiústavní nelze považovat ani vlastní obsah argumentace Nejvyššího soudu: dobré mravy jsou projevem širšího principu ekvity a ze své povahy musí zůstat pružným pojmem, jenž mírní nespravedlnosti, k nimž by v konkrétních věcech vedla aplikace psaných právních pravidel. Je tedy zřejmé, že otázka, zda určitá smlouva je či není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je závislá na jedinečných okolnostech konkrétního případu. Z tohoto hlediska obstojí i stěžovatelem napadený závěr Nejvyššího soudu.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. června 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu