Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3379/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem Kodaňská 45, Praha 10, správce konkurzní podstaty dlužníka SEMOS, a. s., se sídlem Pomořanská 326/63, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Kroftova 1, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -204 ze dne 30. 9. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -145 ze dne 19. 10. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 12. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. -145 ze dne 19. 10. 2006 byl změněn výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. -70 ze dne 31. 10. 2005 tak, že ve výroku uvedené nemovitosti se vylučují ze soupisu konkurzní podstaty úpadce SEMOS, a. s. Dovolání, které stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. -204 ze dne 30. 9. 2009 jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že vrchní soud při svém rozhodování nezohlednil předložený rozsudek městského soudu sp. zn. ze dne 9. 10. 2006, jímž byla pravomocně vyřešena předběžná otázka, na níž rozhodnutí ve věci především záviselo, tzn. otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1996. V citovaném rozsudku městského soudu bylo konstatováno, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, přičemž k absolutní neplatnosti právního úkonu jsou obecné soudy povinny přihlédnout ex officio, tedy i bez toho, že by stěžovatel vyvíjel další procesní aktivitu. Dále stěžovatel označil napadené rozhodnutí vrchního soudu za "překvapivé" ve smyslu nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

a

, neboť mu nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k právnímu názoru, o nějž soud své rozhodnutí následně opřel a který se lišil od právního názoru stěžovatele i soudu prvního stupně. Vrchní soud tak dle stěžovatele nesplnil svou povinnost, plynoucí z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a rovněž se odchýlil od zavedené praxe, dle níž měl odvoláním napadené rozhodnutí městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání. Jelikož tak neučinil a rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvního stupně, odepřel stěžovateli možnost dvouinstančního přezkumu. Stěžovatel taktéž zdůraznil, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí byl navozen stav, kdy dle jednoho pravomocného rozhodnutí byl povinen vrátit kupní cenu nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 31. 5. 1996 byla shledána neplatnou a současně byl dle dalšího pravomocného rozhodnutí povinen tytéž nemovitosti vydat, neboť kupní smlouva byla považována za platnou. Obecné soudy dle přesvědčení stěžovatele svým postupem nerespektovaly právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, čímž porušily, krom ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, rovněž y. Stěžovatel se následně velmi obsáhle vyjádřil ke skutečnostem, zakládajícím dle jeho názoru neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1996 a poukázal na rozsudek vrchního soudu č. j. -174 ze dne 14. 1. 2009, v němž se vrchní soud s touto jeho argumentací ztotožnil. Současně stěžovatel vznesl otázku, proč se dovolací soud, jemuž byl posledně uvedený rozsudek znám, k platnosti smlouvy nevyjádřil. Konečně stěžovatel uvedl, že se cítil dotčen ve svých ústavně zaručených právech i tím, že mu bylo dovolacím soudem, s odkazem na právní názor, že u soudního výroku vydaného na základě žaloby dle odst. c) není takový postup možný, znemožněno žádat o odložení vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu v Praze č. j. -145 ze dne 19. 10. 2006. Dle přesvědčení stěžovatele se ze strany Nejvyššího soudu jednalo o svévolnou a nepřiměřeně restriktivní interpretaci ustanovení . Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. -204 ze dne 30. 9. 2009 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. -145 ze dne 19. 10. 2006 svým nálezem zrušil.

Přípisem ze dne 9. 3. 2010 navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby spojil nyní projednávanou věc s ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

, neboť v obou řízeních je posuzována platnost téže kupní smlouvy a i napadený postup obecných soudů je obdobný, a současně požádal Ústavní soud o přednostní projednání těchto stížností. Dne 10. 6. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, v němž J. S. a S. A., vedlejší účastníci řízení, poukazovali na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 10. 5. 2010, jímž byla ústavní stížnost stěžovatele, vedená pod výše uvedenou spisovou značkou, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořily námitky stěžovatele vůči postupu vrchního soudu, který posoudil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1996 odlišně, než tomu bylo v pravomocně skončeném řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. , a vydal rozhodnutí, jež je v judikatuře Ústavního soudu označováno jako "překvapivé", a rovněž námitky vůči právnímu posouzení věci, spočívající především v tom, že nebyla konstatována absolutní neplatnost zmíněné kupní smlouvy, v důsledku čehož obecné soudy následně dospěly k nesprávnému závěru o důvodnosti podané žaloby. Stěžovatel tedy namítal vadnou aplikaci procesních a hmotněprávních předpisů, ústící v porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003

sp. zn.

). V projednávané věci ovšem nic takového zjištěno nebylo.

Se stěžejní námitkou závaznosti rozsudku městského soudu sp. zn. ze dne 9. 10. 2006 pro rozhodování vrchního soudu v projednávané věci se v odůvodnění svého rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud (str. 5-7 rozsudku č. j. -204 ze dne 30. 9. 2009), přičemž Ústavní soud se s jeho hodnocením plně ztotožnil. Co se týče námitky nesprávné aplikace relevantních hmotněprávních předpisů, z odůvodnění výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel sice formálně uplatnil rovněž dovolací důvod dle , nicméně z hlediska obsahového ve svém dovolání se závěry vrchního soudu stran aplikace , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a , , ve znění pozdějších předpisů, nepolemizoval, resp. neuvedl žádné argumenty, jimiž by správnost právního názoru vrchního soudu zpochybnil, vyjma již zmíněné námitky vázanosti vrchního soudu předchozím pravomocným rozsudkem městského soudu. S ohledem na princip subsidiarity, jež ovládá řízení o ústavní stížnosti, se Ústavní soud nemohl otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 31. 5. 1996 zabývat, neboť stěžovatel námitku nesprávného právního posouzení věci ve svém dovolání řádně neuplatnil a nevyčerpal tak ve vztahu k ní všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytoval ( ). Dovozoval-li stěžovatel, že napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo "překvapivé", nelze v této souvislosti, s ohledem na charakter jím vznášených námitek, pominout, že právě prostřednictvím dovolání, přípustného dle , mohl na argumentaci vrchního soudu, jíž považoval za nesprávnou, věcně reagovat, což však neučinil. Pro úplnost lze ovšem v této souvislosti zmínit, že se v podstatě totožnými námitkami stěžovatele, směřujícími vůči závěru o platnosti kupní smlouvy, zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. ze dne 30. 9. 2009, přičemž argumenty stěžovatele neshledal důvodnými a dovolání zamítl. Posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl napaden ústavní stížností evidovanou pod

sp. zn.

a následně, společně s rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího, byl vyhodnocen jako ústavně konformní, pročež byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 5. 2010, dostupné na http://nsoud.cz). Tedy ani v případě, že by Ústavní soud právní posouzení věci meritorně hodnotil, nemohl by stěžovateli co do tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces přisvědčit.

Pokud jde o námitku nepřiměřeně restriktivní interpretace , zde ústavní stížnost fakticky směřovala vůči vyrozumění ze dne 21. 12. 2006, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud stěžovateli sdělil, že vykonatelnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu nebude odložena. V této části byla ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě stanovené za tímto účelem ( ), proto se Ústavní soud touto námitkou nadále nezabýval.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu