Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1508/10

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2010 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, Fleet Street 133, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -499 ze dne 5. 2. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. 5. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) č. j. -499 ze dne 5. 2. 2010, jímž tento soud změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že nepřiznal náhradu nákladů žádnému z jeho účastníků. Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že proti výroku I. citovaného rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání, nicméně jelikož výrok o nákladech řízení nelze tímto mimořádným opravným prostředkem samostatně napadnout, domáhala se z opatrnosti už nyní ochrany cestou ústavní stížnosti.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byly splněny všechny zákonné předpoklady meritorního projednání návrhu, přičemž shledal, že tomu tak nebylo.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že proti výroku II. rozsudku krajského soudu jako takovému není z formálního hlediska již žádný další opravný prostředek přípustný, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku [ věta druhá , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)].

Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci výše popsané kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený nákladový výrok je totiž těsně spjat s rozhodnutím obecných soudů o meritu věci, tzn. s posouzením otázky, zda měly obecné soudy v případě žaloby stěžovatelky aplikovat ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Jestliže by Nejvyšší soud posoudil tuto otázku v souladu s názorem stěžovatelky, tedy že měl být aplikován , stal by se nález Ústavního soudu, v němž by byla řešena otázka, zda při aplikaci je při rozhodování o nákladech řízení namístě postupovat dle , zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.

Meritorně rozhodnout tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy). Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou dle .

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2010

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj