Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 583/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Mgr. R. N., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, Na Střelnici 39, PS 2, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10. 2009 sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. z 26. 8. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 1. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná postupně tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména , , , a y, , a 3, , , , ve spojení s , , a d, a a ve spojení s , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadenými rozhodnutími byl přitom Mgr. L. K. (ředitel Úřadu práce v Olomouci) a stěžovatel (zástupce ředitele téhož úřadu a vedoucí odboru trhu práce tamtéž) uznáni vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Naplnění skutkových podstat těchto trestných činů se dopustili každý sám, k čemuž došlo v případě stěžovatele tak, že stěžovatel vypracoval pro L. K. doporučující stanoviska pro poskytnutí nenárokových státních příspěvků - finanční podpory zaměstnavateli, tedy společnosti SIDPOL, s. r. o., a v případě L. K. tak, že L. K. rozhodl o přiznání a vyplácení těchto státních příspěvků. Stěžovatel i L. K. tímto způsobem postupovali zejména v rozporu se svými řídícími a kontrolními povinnostmi, neboť jim byly známy závažné skutečnosti zpochybňující solidnost žadatele o příspěvky, tedy společnosti SIDPOL, s. r. o. Za tuto trestnou činnost byli shora citovaným rozsudkem okresního soudu odsouzeni podle § 158 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jenž jim byl odložen na tříletou zkušební dobu s tím, že se nad nimi vyslovuje dohled. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona jim byl dále uložen tříletý trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících funkcí ve veřejné správě.

Proti tomuto rozsudku podali oba odvolání (jež bylo v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuto) i dovolání (jež bylo odmítnuto). Následně využili možnost podat ústavní stížnosti [pro úplnost budiž konstatováno, že ústavní stížnost L. K. byla usnesením Ústavního soudu z 6. 5. 2010

sp. zn.

odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; toto rozhodnutí je dostupné pod http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Takovýto stav však Ústavní soud v právě projednávané věci neshledal.

Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatel i L. K. byli v jenom trestním řízení shledáni vinnými ze spáchání stejných trestných činů, byl jim uložen stejný trest. Jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí soudů jsou jak pro stěžovatele, tak pro L. K. v zásadě totožné. Takřka totožné je pak i odůvodnění obou ústavních stížností (tedy jak ústavní stížnosti právě projednávané, tak ústavní stížnosti evidované pod

sp. zn.

).

Čtvrtý senát Ústavního soudu po prostudování právě projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že nemá důvod se odchylovat od právního názoru II. senátu. Odůvodnění zmiňovaného usnesení II. senátu považuje IV. senát Ústavního soudu za přiléhavé a dostatečně podrobné. Proto na ně v této věci přiměřeně odkazuje.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu