Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1590/10

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2010 v senátu složeném z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. D., zastoupeného prof. JUDr. Jaroslavem Fenykem, Ph.D., DSc., advokátem, se sídlem Vackova 82, 612 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v , , , , d, v a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v a a 2y.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. byl zamítnut návrh stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi, když nalézací soud dospěl k závěru, že žalovaná prokázala nadbytečnost stěžovatele z důvodu organizačního rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců a o sloučení některých funkcí, tedy že stěžovatel se stal pro žalovanou nadbytečným a byla mu dána výpověď v souladu s ust. , . O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. tak, že odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení odvolacím. Stěžovatel namítal, že nalézací soud neprovedl jím navrhované a pro věc stěžejní důkazy, a že věc byla projednána v odlišném složení senátu. Postup obecných soudů tak vedl k nezjištění skutečných důvodů ukončení pracovního poměru, které dle stěžovatele spočívaly v diskriminaci stěžovatele za jeho upozornění a požadavku na odstranění zjevných nesprávností a nezákonností vedoucích zaměstnanců při nakládání s majetkem organizace, a tedy byl na místě postup dle ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, rozhodnutí městského soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí krajského soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. K námitce stěžovatele stran jím tvrzeného diskriminačního jednání a tedy nutnosti přenosu důkazního břemene na žalovanou, uvádí Ústavní soud (byť je to vzhledem k výše uvedenému nadbytečné), že stěžovatel nikterak nespecifikoval, jak měl být přímo či nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace; z obsahu ústavní stížnosti se přitom podává, že stěžovatel jako pravý důvod své výpovědi považuje kritiku vedení za nehospodárné nakládání s prostředky. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d)y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2010

Eliška Wagnerová

předsedkyně senátu